Představte si tichou místnost, kde světlo svíček mihotá na stěnách, vzduch voní po kadidle a uprostřed stolu spočívá lesklá koule, hladká jako sklo, hluboká jako tajemný vesmír. V tomhle okamžiku se čas zpomaluje. Jste tu jen vy — a budoucnost, která čeká, až ji odhalíte.
Říká se, že sám slavný Nostradamus hleděl do temné hladiny a z jejích hlubin četl osudy celých národů. Stejně jako on i naši dávní předkové s oblibou využívali odrazů — z vodních hladin jezer a moří, ze sklenic vody, z lesklých zrcadel i tajemných magických ploch. Bylo to umění, ale také zkouška — neboť věštění z lesklých povrchů patří k těm nejtajemnějším a zároveň nejnáročnějším formám kontaktu s neviditelným světem.
Zvláštní místo mezi těmito nástroji měla odjakživa věštecká koule. Staří Mistři doporučovali kouli z berylu nebo křemene, ideálně o průměru deseti centimetrů. V moderní představivosti často figurují křišťálové koule — ačkoliv pozor! Je nutná naprostá čistota takového nástroje. Žádné bubliny, prasklinky, ani drobné vady — jedině dokonale průzračný povrch umožňuje nerušený pohled do jiných světů.
Věštecká koule ale není jen předmět — je to osobní spojení mezi věštcem a silami za oponou reality. Staří mystici věřili, že koule si pamatuje. Proto ji nikdy neměl používat nikdo jiný — cizí energie by mohly narušit proudění vizí, nebo dokonce věštce svést na falešnou cestu.
Chystáte se věštit? Zapomeňte na slunce. Přímé světlo je rušivé. Ale měsíční svit… ten je jako starý spojenec, tichý a trpělivý. Usedněte v klidné místnosti, nejlépe čelem na sever. Ne více než dva tiší pozorovatelé po vaší straně, každý na délku paže. Koule spočívá v ruce — nebo důstojně stojí na podstavci, obklopena černým pozadím, černým ubrusem nebo závěsy bez vzoru. A dvě svíce – jejich plameny chrání prostor, světlo mezi světy. V tomto prostoru, mezi tichem a plamenem, mezi přítomností a věčností, začíná skutečné věštění.
Věštec zhluboka vydechl a upřel pohled do samého středu křišťálové koule – nebo těsně nad ni, jako by se díval skrze ni do jiné dimenze. Okolní svět se začal rozplývat, obrysy mizely, periferní vidění sláblo. A právě v ten okamžik, kdy mysl ztichla a vše kolem přestalo existovat, se v hlubinách skla zjevil obraz. Záhadné tvary, barevná oblaka… jako útržky snu, které musel interpretovat. Někdy se před jeho očima rozvinula celá scéna – jako film – živý, děsivý, podmanivý.
Staří Mistři, znalí tajemství vhledu, varovali své žáky: „Nenechte se odradit, když neuvidíte nic. Ticho v mysli je brána, ne překážka.“ Vyžadovalo to absolutní soustředění, mistrovství v technice umění upřeného, nepřerušovaného pohledu. Jen ten, kdo dokázal zapomenout na čas, mohl skutečně vidět.
Zkušení věštci popisovali, jak se křišťál nejprve jemně zabarvil do poloprůhledné bílé, přecházel do duhových odstínů… a pak zčernal. Černočerná tma pohltila vše – a náhle se jako závoj odhrnula. Objevily se obrazy: pulsující mraky, symboly, tváře, děje, které se odehrávaly jako z jiné reality. Bylo to jako dívat se do samotné podstaty času.
Každý symbol měl svůj hlas. Každý odraz mluvil.
Mistři tajných učení předali v průběhu uplynulých staletí svým následovníkům klíč. Vzory, barvy, tvary – to vše mělo význam, bylo třeba číst mezi řádky světla a stínu. Bílé mraky věštily štěstí, černé varovaly před smůlou. Fialové, zelené či modré přinášely radost a smích. Červené, oranžové a žluté – ty byly signálem, že se blíží nebezpečí, bouře, zkouška.
Tak se z mlčenlivé koule stával portál do neznáma. A věštec? Ten jen tiše seděl, ale jeho mysl putovala dál než kamkoliv nohy kdy mohly dojít.
Když se lidé zahleděli do tajemné koule, do stříbřitě lesklého zrcadla či do hladiny vody tak klidné, že by i dech mohl být příliš hlučný, nespatřili jen odraz. Zjevila se jim poselství, která šeptala přímo do duše. Nešlo o pouhé obrazy — ale o symboly, jež tepaly vlastním životem.
Brouk, ten drobný tvoreček, jehož krunýř se ve světle matně zaleskl jako staré zlato, přinášel vzkaz o dlouhověkosti, o síle, která neselhává ani v nejtvrdších časech. Had, chladný na dotek a přesto elegantně plynulý, v sobě nesl pradávné vědění — a také ozvěnu léčivého klidu, který může být děsivý i léčivý zároveň.
Leknín, tichý a křehký na pohled, voněl po čerstvé vodě a ranní mlze. Ale v jeho měkkých okvětních lístcích sídlila síla stvoření — němá, ale nezkrotná.
Maska, studená a tvrdá, s úsměvem, který nikdy nedosahoval očí, byla tichým varováním. Vábivá iluze. Faleš ukrytá pod vrstvou krásy.
A pak meč — jiskřil napětím už v okamžiku, kdy se objevil. Břitký, ostrý, téměř jste cítili jeho váhu a hrozbu, kterou nesl. Zněl tichem před bouří. Znamení blížícího se konfliktu.
Ale oko… Oko zářilo jako plamen naděje. Jemné, třpytivé světlo, které hřálo pohledem a šeptalo o štěstí. O osudu, který se právě začíná usmívat.
Ale nebylo to jen o symbolech.
Záleželo i na tom, kde se obraz zjevil. Když se záblesk zhmotnil vpředu — v té nejjasnější vrstvě křišťálového nitra — šlo o přítomnost. O dny, které se už rodí v doteku skutečnosti.
Avšak pokud se vize zaleskla v zadní části, tam, kde světlo slábne a začíná ticho hlubin, otevírala se brána. Do minulosti, jež voněla starým dřevem, kouřem a ztracenými slovy. Nebo do budoucnosti — tiché, neznámé, ale naléhavě blízké. Tam, kde se zrcadlí čas, se totiž vše stává možným.
A směr? Ten rozhodoval o povaze samotného vjemu. Obrazy vlevo byly skutečné, pravdivé, pevné jako kámen. Ty vpravo? Záhadné, symbolické, jako sen, který si neseme s sebou, ale nikdy si ho úplně nevyložíme.
S přáním světlé a pohodové budoucnosti Váš Mirek
Foto: Shutterstock
PS: Chcete vědět víc? Zavolejte některé z našich kartářek. Jsou vždy po ruce, stejně tak, jako váš telefon. Rády vám odpoví.
Karmická Luna v Blížencích
Rituál vytvoření a zasvěcení run – krok za krokem
Samuelčiny šamanské vzkazy pro všechna znamení na týden 15.9.-21.9.
Karta týdne 15.9.-21.9. je Věž. Věští nové začátky
Numerologická předpověď na týden 15.–21. září Co Ti přinese vliv Dvojky?
Talisman pro ochranu našich zvířátek
Týdenní horoskop 15.9.-21.9. Co přichází se zatměním Slunce?
Karmická Luna v Býku
Svíčky a naše přání
