Odpustit není lehké, ale ne nemožné. Opravdu bychom měli odpouštět?

Publikováno 22.2.2026 | Autor: Helen Stanku

Někdy se může zdát, že odpustit někomu je nemožné. Odpuštění ale možné je. Není to však nic jednoduchého. Aby bylo odpuštění účinné, musí být skutečné, z hloubi duše. Jinak je to pouze předstíraná póza, která nakonec nic neřeší. Kdo však umí odpustit jenom tak? A co vlastně to odpuštění je?

Odpuštění je, když sice víme, že se něco v minulosti stalo, ale už v nás není tolik bolavých emocí a hněvu, spíše více lásky. Věříme ve svou budoucnost, máme se rádi a pochopili jsme, co se stalo a proč. To se snadno řekne, ale hůře koná. Člověk k tomu musí často dorůst a někdy se i probolet.

Odpuštění chce čas

Když někdo řekne: „On sliboval hory, doly a nakonec mě zradil“, někde vzadu říká malý, tenký dětský hlásek: „ Já jsem maličká chudinka.“ To malé dítko v nás je přesvědčeno, že s námi partner či přítel musí zůstat napořád, že nikdy neodejde, a proto je nám velmi zatěžko odpustit. Ta velká holka v nás ale naopak ví, že nic není napořád a ani černé a bílé a někdy jsou situace, kdy sami děláme věci, kterých pak litujeme. Když nám někdo ublíží, prožíváme něco jako smutek po někom, kdo zemřel.

Všechno chce svůj čas. A u citů to platí dvojnásob. Je potřeba pochopit situaci, to, co se nám vlastně stalo.

Někdo odpustí rychle, ale je to pouze naoko. Ve skutečnosti cítíme někde uvnitř pocit zrady, který nás pak temně ovládá. A partner přitom vůbec neví, co se děje.

Někdy se vnitřně přenastavíme do role kamarádky, protože kamarádka dokáže zradu snést lépe. Když jí podvede partner, bolí to. Ale kamarád? Na toho takové nároky nemá. Utěšuje se možná tím, že všude něco je, a jednoduše se nad to všechno povznese. Řekne si, že on už je prostě takový, ale má moře fantastických vlastností. Aby to ale mohlo opravdu fungovat, je odpuštění nezbytnou podmínkou.

Pokud se něco stalo, někdy je dobré si dát čas A možná být chvíli sám a dát sobě i tomu druhému šanci podívat se na věci z jiného úhlu, možná i zkusit pochopit, o co přichází. Pokud musí partner trochu zabojovat, bude více litovat. Někdy je nejhorší dělat, že se vlastně vůbec nic nestalo. Některé ženy se tak bojí, že o svého partnera přijdou, že to celé mlčky přejdou. Ale pak dělají dusno jinak, takže muž o to víc utíká za milenkou.

Jak ženy řeší odpuštění

Když přišla na nevěru partnera paní Alena, naoko se tvářila, že se nic nestalo, nicméně se nechala od partnera pozvat na velmi, velmi drahou večeři a poté ještě velmi a velmi drahou dovolenou. Partner samozřejmě dobře věděl, že se mu jeho šlápnutí vedle dost prodražilo, a poučil se z toho. Jana se zase přestěhovala do služebního bytu s tím, že je pro ni dojíždění do práce trochu únavné a potřebuje nabrat sílu. Nakonec se jim po sobě s partnerem začalo stýskat a z krize vyšli posílení.

Jitka si řekla, že je žena na úrovni, a proto nebude dělat žádné scény. On ji podvedl, jí zůstala jedna taška. Přesto si udržela glanc, aby jí neřekl, že se chová jako hysterka. Přestože ji nehezky využil, řešila, co on řekne. Tady pro odpuštění úrodná půda není.

Stanislava se rozhodla zachovat dekorum, aby neutrpěla její image. Jenže v tom trochu zastydla a podvádí jen své vlastní pocity. Falešný klid ji přivedl k depresím a nakonec i ke zdravotním potížím. Když žijeme ve lži, platíme cenu nejvyšší, protože platíme sami sebou. Jaký můžeme mít pocit vlastní hodnoty, když žijeme ve lži? Ženy to často nevidí a tělo pak začíná stávkovat.

Julie zahlédla přes rameno na displeji mobilu svého partnera podezřelou zprávu a chvíli to v sobě dusila. Nakonec však vybuchla, řádila jako splašené tornádo. Sice si chtěla udržet úroveň, ale její temperamentní povaha měla navrch. Kdyby to nechala jen tak být, těžko by se dozvěděla, že to byla pouze umělá inteligence a návody na to, jak jí ideálně vyznat lásku.

Paní Dáša měla velmi ráda svého muže. Ten odešel k druhé a nechal ji samotnou s dětmi. Trpěla jako pes a proklínala ho, nakonec v tom ale začala vidět svůj osud. Smířila se s tím a roky běžely. Jednoho dne se znovu se svým mužem potkala a uvědomila si, že ho pořád velmi miluje. On to cítil velmi podobně. Vrátili se k sobě spíše jako přátelé, ale tráví spolu podzim života a užívají si velké cestování. Kdyby v sobě Dáša celé ty roky živila pocit křivdy, nikdy by se to nemohlo podařit. Musela mu nejdříve dovolit, aby si žil svůj život a ona měla ten svůj.

Když se žena nesmíří s tím, že od ní muž odešel, pocit křivdy a nedůvěry přenáší i na druhé. V každém možném partnerovi vidí zrádce. Pokud nedokáže odpustit, topí se pak ve svém trápení. Nebo naopak odpouští jako na běžícím pásu, protože má přeci nějakou úroveň a hlavně si chce udržet materiální statky a pozornost. Ani to však nebude to pravé.

Odpouštějte jen tehdy, když sami chcete

Je tedy potřeba odpouštět? Ženy v manželství ochromují zvláštní staré vzorce. Odpuštění plyne z lásky. To je ten stav, který přichází po smutku. Odpuštění je jako světlo. Važme si svých citů a chraňme je. A chraňme si i naši pravdu. Nikdo nemá nikoho k ničemu nutit, protože tlačit se do něčeho, a přitom to cítit jinak, může celou situaci jen zhoršit.

Někdy se v rodinách stává, že se třeba sourozenci nestýkají spoustu let a rodinné křivdy v nás často probouzejí ukřivděné dítě. Možná by stálo za to přestat nést tento bolavý náklad jen ze zvyku. Zkusit se sami sebe zeptat, proč to tak v sobě máme? A zda je potřeba něco odpustit. Pokud si přepracujeme situaci křivdy, může se objevit láska a my se sami můžeme rozhodnout, jestli chceme či nechceme odpustit.

Pro Kartářky světla Hel

Foto: Shutterstock

PS: Chcete vědět víc? Zavolejte některé z našich kartářek. Jsou vždy po ruce, stejně tak, jako váš telefon. Rády vám odpoví.

Víkendový horoskop: Novoluní posvítí na naše sny

V pátek 17. dubna nás čeká den nových začátků i hluboké intuice. Nastane novoluní ve znamení Berana a to je první novoluní astrologického roku. Skončí ...