Stagnaci propusťte a rozpusťte

Sdílejte nás

Stagnujete? Možná až po uši trčíte v bahnité vodě (i kdyby byla růžová, vyjde to nastejno), neschopní se hnout ani o milimetr. Může se to týkat jakékoli oblasti vašeho života. Prostě ni krok dál. Co s tím?

Co bylo důležité, najednou není. Už vás netěší cesta, kterou jste si vybrali kdysi dávno s takovým nadšením. Byla středobodem vesmíru, točil se kolem ní svět. Náhle to nefunguje. Splnila svůj účel a právě teď (už nějaký ten čas) nevíte co dál. Všechno snažení se nyní zdá být bezcenné. Jak hledat a najít nový náboj do života…?

Nic nejde jak dřív. Oproti ostatním jste tak trochu usnuli na vavřínech, ustrnuli ve vývoji, máte pocit, že jste nasedli do špatného vlaku, který zůstal stát ve stanici. Jaksi omylem. Díváte se stále na tu samou scenérii z okna a propadáte chmurám. Co když se k ničemu už nehodím? Co když jsou všichni lepší než já? Co když se už nic nového nenaučím? Nikdo na mě nepočkal, zoufáte si. Nejste v tom sami… a jde to změnit. Dva důležité světlé body!

Měli jste vždy všechno krásně nalinkováno? Poskládáno do škatulek a úhledně nadepsáno? Při tomto obraze mi vždy vytanou před očima hlášky pánů mediků „básníků“ ve známé filmové hexalogii: „první společná dovolená ve dvaceti, první potomek v třiadvaceti, druhý v pětadvaceti, druhá společná dovolená…“ nebo tak nějak to bylo. Vyvolává to ve vás úsměv na rtech? Ale takto se často chováme, i když nevědomky a vlastně i nechtěně. Rádi bychom měli všechno pod kontrolou… Hlavně držet a nepustit. Ale nejde to! Život je spontánní, leckdy nás vyvede z omylu, že jsme pánem nejen tvorstva, ale především svého života… Dává nám úkoly, které se nám pranic nelíbí a klidně si přehodí výhybku, když se nám nejvíce daří a totálně nás vykolejí. Darebák… 😊

A někdy nám „dohodí“ stagnaci. Jak si s ní poradíme?! Ten pocit vás zasáhne až do morku kostí svou nicotou. Vše kolem proudí, plyne, raduje se, a vy trčíte na své značce, jako za dob spartakiády. Jen povel k pohybu vpřed či do stran nepřichází. Duto, prázdno, velké NIC. Jako byste na život kolem koukali skrz tlusté sklo, které všechno zpomalí a vytváří falešnou představu, že jen uděláte krůček, zapojíte se znovu do toto mumraje s vítězným úsměvem hrdinů.

Vítězný úsměv se však nekoná. Hodiny, dny, týdny či měsíce zíráte na svět kolem a nenapadne vás jedna kloudná myšlenka, která by vás vystřelila zpět na oběžnou dráhu kolem země. Potřebujete odborný a přátelský šťouch, který by vás probudil z letargie, ukázal, že nepatříte do starého železa, že vaše představivost je schopná vás opět přehoupnout ze snů do reálných kulis a to, v co jste věřili předtím není tak zcela od věci. Je jen třeba trochu korigovat, růst spolu s ostatními (či je dokonce vnitřně přerůst), nechat se inspirovat, nechat osud, ať vás navede na cestu, která je právě pro vás, a ne pro vašeho kamaráda či příbuzné.

Proto stagnace. Je dělítkem mezi životem, kterým jste pádili (loudali se, skotačili…) předtím a životem, který startuje právě teď. Prostor pro provedení rituálu změny. Nebojujte s ním. Jdete do další etapy. Snažte se ho pochopit jako pomocníka, jako nabídnutou ruku, jako prostor pro další nádech, než se vrhnete do víru tance. Jako šanci. Proč byste měli kamenovat stagnaci, že přišla? Snaží se vám říct, že dost možná vaše místo je někde jinde, než dosud. Nebo vám má do cesty přivést člověka, který podnítí váš zájem o věci, které jste dosud míjeli. Vzhůru na palubu, loď vyplouvá! Vhoďte do moře a rozpusťte všechny své dosavadní pochybnosti, propusťte je ze svých služeb. Svou práci už vykonaly, teď je řada na vašem nebojácném JÁ a plavbě vstříc novým zítřkům.

Pro Kartářky světla Hm

Foto: Shutterstock
PS: Chcete vědět víc? Zavolejte některé z našich kartářek. Jsou vždy pohotově po ruce tak, jako váš telefon a rády vám odpoví.