Sedím spokojeně v poloprázdném autobuse, který se klátí pražskou ulicí k další zastávce. Se supěním přistoupí postarší paní, stoupne si přede mě a začne ukřivděně hulákat bušíc svou hůlkou do podlahy autobusu: „toto JE MOJE místo…!!! Vždycky tu sedím…!!!“ Překvapeně vzhlédnu. Nemá cenu odporovat. Vztek, lítost, a ještě něco neidentifikovatelného sálá té paní z očí. Vždycky tu sedí, proto je to její místo, to je přeci logické… Soucítím.
V životě toužíme po mnoha věcech. Rádi bychom, aby svět šel podle nás, ne abychom klusali za ním, vedle něj či se belhali v jeho stopách. Chceme být páni svého času, prostoru i možností… až do konce našich dnů. Ale cestou se to téměř vždy nějak nečekaně zvrtne. Život před nás staví podivné úkoly a trvá na jejich splnění. Jinak nás prý nepustí dál ani o píďu. Že prý se tím učíme a přes to nejede vlak. Tak chca nechca balancujeme na okrajích propastí, zdoláváme hory doly, sápeme se na vrcholky, abychom pak přemýšleli, jak se dostaneme zase dolů na druhé straně, stáváme v rozpacích na křižovatkách cest, nevěda kudy kam. Tápeme, bloudíme, závodíme a někdy raději zůstanem s hlavou v písku jako ten pštros.
Přitom život běží, pádí jako o závod, aniž to vnímáme. Je nám 18, 25, 30, přejde čtyřicítka, krok je k padesátce a pak jen míjíme odbočky 55, 60, 70, 80… A najednou je nám líto až do hloubky duše, že to tak letí. Počkej, stůj živote…! Vnímáme citlivě, jak se svět mění, jak mu už nerozumíme, jak lidé, hlavně naše děti a ti mladší přestávají rozumět nám, jak se od nás odtahují a my, postarší ztrácíme půdu pod nohama. Připadáme si osamocení, sami v celém širém světě. Rozpadá se vše, co jsme celý život znali, uměli, pyšnili se…, na čem jsme stavěli. Je to fuč.
Co těmto po-starším zbývá? V dnešní době to nemají snadné. „Stejně jako my“, možná se hlasitě ozve z vašich řad. Ano, ale ještě jděte hlouběji… Perspektiva mnohých lidí bývala: až půjdu do důchodu, budu mít čas na to a na to…, rašilo jaksi všeobecné těšení se na důchod, jako na něco, co nám dá posléze radostnou příchuť, a hlavně co nám dá volno na život jako takový. Teď mnozí k tomuto cíli dokráčeli, dobelhali se, dořítili se a kde nic tu nic. Zklamání, rozčarování. Proto ten vztek, lítost a ukřivděnost, že by jim někdo vzal i to místo v autobuse, na které jsou zvyknutí… Dá se to pochopit. Děti dávno odešly z domu, mají vlastní děti, tato doba nepřeje až tak moc rodinným svazkům, setkávání se s náhubky není to pravé ořechové, kde bychom s radostí pěstovali přátelství a pochopení k druhým… Nebo právě proto ano?
Halooo, všichni vy starší a pokročilejší! Nevzdávejte se svých snů, co budete dělat jednou až přijde důchodový věk. Už je tady! Nejlépe vám možná je s přáteli, rodinou, v přírodě, malém domku obklopeném zahrádkou, kde capká kočka a prohání se pes. Taková přírodní oáza, která vám dává sílu přečkat nejen dnešní marasmus. A když nemáte zahrádku, vytvořte si vlastní. Ve svém srdci. Vymalujte si tam obraz, po kterém jste vždycky toužili. V barvách a harmonii. Nevadí, že je z vašeho pohledu nereálný. Jde žít ve strachu, starostech a trápení, což ničemu neprospívá, nebo se dá radosti a štěstí trochu pomoct svým nastavením. Život byl vždy takový, jaký byl. Která doba byla snadná…?! Je na nás, jaký ho budeme vnímat a jak se s ním popasujem. Máte kupu zkušeností. Nebudete-li trvat na svých stálých místech v buse, metru či v životě, život vám určitě připraví nejedno hezké překvapení. I v nejhlubší tmě je zárodek světla. Jinak bychom tady přece vůbec nebyli…
A vy všichni ostatní…, život je kruh, spirála, ve které stoupáme stále výš a dál. Tak ať je s tímto vědomím stále snazší a snazší překonávat úskalí, které nám vchází do cesty právě teď…
Pro Kartářky světla Hm
Foto: Shutterstock
PS: Chcete vědět víc? Zavolejte některé z našich kartářek. Jsou vždy pohotově po ruce tak, jako váš telefon a rády vám odpoví.
Dívka v zajetí svitu Měsíce
Výlet za malou mořskou vílou
Ovlivňování reality
Boj se zlem
Omlazovací rituály
Den upálení Mistra Jana Husa
Zamilovanost ochrání před nemocemi
Horoskop na červenec 2016
Moc svatojánských bylin
