Počkej, stůj živote…!

Sdílejte nás

Sedím spokojeně v poloprázdném autobuse, který se klátí pražskou ulicí k další zastávce. Se supěním přistoupí postarší paní, stoupne si přede mě a začne ukřivděně hulákat bušíc svou hůlkou do podlahy autobusu: „toto JE MOJE místo…!!! Vždycky tu sedím…!!!“ Překvapeně vzhlédnu. Nemá cenu odporovat. Vztek, lítost, a ještě něco neidentifikovatelného sálá té paní z očí. Vždycky tu sedí, proto je to její místo, to je přeci logické… Soucítím.

V životě toužíme po mnoha věcech. Rádi bychom, aby svět šel podle nás, ne abychom klusali za ním, vedle něj či se belhali v jeho stopách. Chceme být páni svého času, prostoru i možností… až do konce našich dnů. Ale cestou se to téměř vždy nějak nečekaně zvrtne. Život před nás staví podivné úkoly a trvá na jejich splnění. Jinak nás prý nepustí dál ani o píďu. Že prý se tím učíme a přes to nejede vlak. Tak chca nechca balancujeme na okrajích propastí, zdoláváme hory doly, sápeme se na vrcholky, abychom pak přemýšleli, jak se dostaneme zase dolů na druhé straně, stáváme v rozpacích na křižovatkách cest, nevěda kudy kam. Tápeme, bloudíme, závodíme a někdy raději zůstanem s hlavou v písku jako ten pštros.

Přitom život běží, pádí jako o závod, aniž to vnímáme. Je nám 18, 25, 30, přejde čtyřicítka, krok je k padesátce a pak jen míjíme odbočky 55, 60, 70, 80… A najednou je nám líto až do hloubky duše, že to tak letí. Počkej, stůj živote…! Vnímáme citlivě, jak se svět mění, jak mu už nerozumíme, jak lidé, hlavně naše děti a ti mladší přestávají rozumět nám, jak se od nás odtahují a my, postarší ztrácíme půdu pod nohama. Připadáme si osamocení, sami v celém širém světě. Rozpadá se vše, co jsme celý život znali, uměli, pyšnili se…, na čem jsme stavěli. Je to fuč.

Co těmto po-starším zbývá? V dnešní době to nemají snadné. „Stejně jako my“, možná se hlasitě ozve z vašich řad. Ano, ale ještě jděte hlouběji… Perspektiva mnohých lidí bývala: až půjdu do důchodu, budu mít čas na to a na to…, rašilo jaksi všeobecné těšení se na důchod, jako na něco, co nám dá posléze radostnou příchuť, a hlavně co nám dá volno na život jako takový. Teď mnozí k tomuto cíli dokráčeli, dobelhali se, dořítili se a kde nic tu nic. Zklamání, rozčarování. Proto ten vztek, lítost a ukřivděnost, že by jim někdo vzal i to místo v autobuse, na které jsou zvyknutí… Dá se to pochopit. Děti dávno odešly z domu, mají vlastní děti, tato doba nepřeje až tak moc rodinným svazkům, setkávání se s náhubky není to pravé ořechové, kde bychom s radostí pěstovali přátelství a pochopení k druhým… Nebo právě proto ano?

Halooo, všichni vy starší a pokročilejší! Nevzdávejte se svých snů, co budete dělat jednou až přijde důchodový věk. Už je tady! Nejlépe vám možná je s přáteli, rodinou, v přírodě, malém domku obklopeném zahrádkou, kde capká kočka a prohání se pes. Taková přírodní oáza, která vám dává sílu přečkat nejen dnešní marasmus. A když nemáte zahrádku, vytvořte si vlastní. Ve svém srdci. Vymalujte si tam obraz, po kterém jste vždycky toužili. V barvách a harmonii. Nevadí, že je z vašeho pohledu nereálný. Jde žít ve strachu, starostech a trápení, což ničemu neprospívá, nebo se dá radosti a štěstí trochu pomoct svým nastavením. Život byl vždy takový, jaký byl. Která doba byla snadná…?! Je na nás, jaký ho budeme vnímat a jak se s ním popasujem. Máte kupu zkušeností. Nebudete-li trvat na svých stálých místech v buse, metru či v životě, život vám určitě připraví nejedno hezké překvapení. I v nejhlubší tmě je zárodek světla. Jinak bychom tady přece vůbec nebyli…

A vy všichni ostatní…, život je kruh, spirála, ve které stoupáme stále výš a dál. Tak ať je s tímto vědomím stále snazší a snazší překonávat úskalí, které nám vchází do cesty právě teď…

Pro Kartářky světla Hm

Foto: Shutterstock

PS: Chcete vědět víc? Zavolejte některé z našich kartářek. Jsou vždy pohotově po ruce tak, jako váš telefon a rády vám odpoví.