Autor: Helen Stanku

Jsem kartářka, která s kartami dospívala. Karty byly vždy mými kamarádkami a také mne štvaly. Hádala jsem se s nimi. Zkoušela jsem je obměkčit a časem jsem pochopila, že musím začít u sebe. Karty reagují na mne, na moje podvědomí a na energie člověka, jemuž vykládám. Tyto energie jsou proměnlivé, jako všechno kolem nás.

Síla odpuštění mění naše životy

Publikováno 20.11.2025 | Autor: Helen Stanku

Připravil: Miroslav Musil

ČÁST I.

Odpuštění je ta největší věc na světě, která má moc změnit životy!

Když odpouštíme druhým – i těm, kteří nám zanechali hluboké rány – otevíráme se světlu, které v nás vždy bylo. Cítíme, jak z našich ramen pomalu opadá tíha minulosti, jak se náš dech prohlubuje a srdce se zklidňuje. Každé odpuštění je jako rozvázání neviditelného uzlu, který nás poutal k bolesti. A v tom tichém okamžiku uvolnění přichází mír – náš vlastní, zasloužený mír.

Neodpouštíme proto, že si to druzí zaslouží. Odpouštíme, protože my si zasloužíme klid, svobodu a život bez stínů. Zasloužíme si cítit, jak se naše duše uzdravuje a znovu roste.

Když odpouštíme, uznáváme, že všichni jsme poutníci na stejné cestě – chybující, hledající, toužící po lásce a porozumění. V té chvíli se naše srdce stává širším, měkčím, otevřeným. Učíme se posílat dobrou energii i těm, kteří nám kdysi ublížili, protože víme, že bolest se uzdravuje jen skrze laskavost.

Odpuštění je tichá revoluce duše.
Je to okamžik, kdy se přestáváme vidět jako oběti a znovu se stáváme tvůrci vlastního života. Když pustíme minulost, svět kolem nás se promění. Lidé k nám začnou přistupovat s úctou, srdce se rozjasní a náš život začne zářit novou, jemnou krásou.

Odpusťme – a dovolme si znovu dýchat, znovu žít, znovu milovat.

Rozhodněme se odpustit!

Ano, odpuštění je volba. Je to okamžik, kdy se v hloubi duše rozhodneme, zda poneseme dál tíhu hněvu a bolesti, nebo zda otevřeme své srdce a dovolíme světlu, aby nás proměnilo.
Odpuštění není slabost – je to čin síly, odvahy a víry.

Když odpouštíme, dotýkáme se samotné podstaty Božství v nás. Můžeme vidět podstatu člověčenství ve všech lidech – i v těch, kteří nám ublížili. V každém z nás plane jiskra, která si přeje být uznána, obejmuta a očištěna. Máme úkol, který je tak krásný, jak je těžký – rozsvítit světlem lásky temná zákoutí našich srdcí a probudit lásku v duších, které nás obklopují.

Odpuštění je očistou duše. Je to tichý déšť, který smývá prach minulosti, aby naše srdce mohlo znovu kvést.

Síla odpuštění má moc přetvářet naše životy.

Když se osvobodíme od stínů zlosti, naše duše roztáhne křídla. Ucítíme lehkost, radost a hluboký mír, který proudí z nejčistší lásky. A právě tehdy získáváme sílu projít i nejtěžšími chvílemi – s vírou, že vše má svůj smysl.

Přikryjme každý dluh láskou. Odpouštějme mnohým a mnohé, aniž bychom zatemnili jejich či svou cestu.
Když je naše srdce naplněné láskou, odpuštění přichází přirozeně – jako dech, jako úsměv. V prizmatu otevřeného srdce se vše ukazuje v pravém světle.

Ten, kdo v sobě nese zlobu, se nikdy nemůže dotknout pravé lásky.
Ale my – my můžeme.
Stačí se rozhodnout odpustit.

Zkusme si to představit jinak.

Co když každá bolest, kterou jsme kdy pocítili, nebyla trestem, ale voláním života, abychom procitli?

Jak ale odpustit tomu, kdo nám způsobil utrpení?
Ne silou, ne rozumem – ale pochopením.
Musíme se ponořit hlouběji, pod hladinu příběhů, které si vyprávíme, a zahlédnout řád života v celé jeho dokonalé nelogičnosti.
Musíme porozumět, proč se nám dějí těžkosti, proč k nám přichází ztráta, zrada, bolest. Když se naučíme číst zákony života, když je uvidíme v pohybu, začne se nám rozjasňovat.

A v tom okamžiku přichází úleva.
Náhle pochopíme, že odpouštět neznamená zapomenout – znamená to rozpustit pouta, která nás drží v minulosti.
Když odpustíme, uvolníme se z řetězů vlastní hořkosti a náš osud se začne měnit – tiše, nenápadně, ale nevyhnutelně.

Poděkujme těm, kdo nám ublížili.
Byli to poslové, kteří nám ukázali místa, kde jsme byli zranitelní, kde jsme ještě neuměli milovat.
Ano, dotkli se nás bolestí, ale tím dotekem nás probudili.
Bez nich bychom možná nikdy v sobě nespatřili světlo.

Odpusťme tedy společně – s pokorou, s vděčností a s vědomím, že každé zranění bylo jen jinou tváří lásky, která nás učí růst.

Odpuštění je dobré, ale ne vždy moudré

Odpuštění – to tiché umění duše, které otevírá brány světla a propouští nás z okovů minulosti. Když odpouštíme, necháváme proudit energii, která dlouho stagnovala v hlubinách našeho srdce. Učíme se dýchat znovu, lehčeji, beze strachu. Mnozí nám říkají, že odpuštění je klíčem k vnitřní svobodě, že právě v něm spočívá mír a rovnováha. A často tomu tak skutečně je.

Ale jsou chvíle, kdy odpuštění není projevem moudrosti, nýbrž zapomenutí své vlastní hodnoty. Jsou okamžiky, kdy odpustit znamená přikrýt ránu, která se ještě nevyčistila, a tím dovolit, aby se znovu jindy otevřela. Ne každé odpuštění je světlem – někdy je jen závojem, který zakrývá bolest, již jsme si nedovolili procítit.

Učme se tedy rozpoznávat, kdy naše duše volá po smíření – a kdy po ochraně. Odpuštění, které pramení z vědomí a síly, nás pozvedá. Ale to, které se rodí ze strachu či zvyku, nás spoutává.

Odpouštějme, když cítíme, že jsme připraveni. Ne proto, že bychom měli. Protože pravé odpuštění není únik, ale probuzení.

S přáním klidu v duši váš Mirek

Foto: Shutterstock, Miroslav Musil

PS: Chcete vědět víc? Zavolejte některé z našich kartářek. Jsou vždy po ruce, stejně tak, jako váš telefon. Rády vám odpoví.

Týdenní horoskop 8.9.-14-9. Luna v Beranu vede k odvaze

Tento týden nám přinese směs dynamických energií – od odvážných začátků přes hledání stability až po hluboké rozhovory a bilanci plánů. Hvězdy nás povedou k ...