Autor: Helen Stanku

Jsem kartářka, která s kartami dospívala. Karty byly vždy mými kamarádkami a také mne štvaly. Hádala jsem se s nimi. Zkoušela jsem je obměkčit a časem jsem pochopila, že musím začít u sebe. Karty reagují na mne, na moje podvědomí a na energie člověka, jemuž vykládám. Tyto energie jsou proměnlivé, jako všechno kolem nás.

Mystický pes – strážce domova

Publikováno 27.11.2025 | Autor: Helen Stanku

Připravil: Miroslav Musil

Od úsvitu času člověk cítil v přítomnosti psa zvláštní chvění — něco mezi klidem a posvátným neklidem. Pes nebyl jen zvířetem, byl bytostí, která dýchala mezi světy. Jeho tlapy se dotýkaly prachu Země, ale v očích mu plála záře jiných sfér. Stál na prahu dvou skutečností — mezi lidským a zvířecím, mezi životem a smrtí, mezi světlem, které hřeje, a temnotou, která šeptá.

V jeho pohledu se odrážel oheň ohniště i chlad hvězdné noci. Když se jeho dech spojil s dechem člověka, vzniklo pouto tak tiché, že ho bylo možné zaslechnout jen srdcem. V jeho přítomnosti se svět zpomalil — pachy se stávaly hlubšími, zvuky měkčími a ticho mělo chuť dýmu a mechu.

Pes byl víc než společník. Byl průvodcem, který cítil i to, co ještě nenastalo. Hlídal práh mezi známým a neznámým, mezi dnem a snem. Jeho tělo bylo teplé, jeho oči bdělé, jeho duše prastará. V jeho tichém pohybu bylo cosi posvátného — jakoby se každým krokem dotýkal paměti Země, dávného rytmu, který člověk zapomněl slyšet.

Byl ochráncem i svědkem. Byl tím, kdo kráčí vedle člověka nejen cestami hlíny a trávy, ale i cestami duše. A v jeho věrnosti bylo světlo — klidné, hluboké, věčné.

Pes jako strážce prahu

V dávném Egyptě, kde se písek mísil s dechem věčnosti a vzduch voněl po kadidlu a smrti, kráčel Anúbis – bůh s tělem člověka a hlavou šakala. Jeho černé oči se leskly jako obsidián a pronikaly do hlubin, kam se lidský pohled neodvažoval. Byl strážcem prahu mezi světy, průvodcem duší, které se zvedaly z chladných těl a hledaly cestu skrze mlhu podsvětí.

Podobně i v řeckých chrámech temnoty stál na prahu podsvětí Kerberos, trojhlavý pes z masa a ohně. Jeho dech byl páchnoucí po síře, jeho oči žhnuly rudě. Každá z jeho hlav bděla jiným směrem – minulostí, přítomností i budoucností. Hlídal hranici, přes kterou žádná živá bytost nesměla vstoupit a duše zemřelých nesměly vejít do světa živých. Jeho zuřivý štěkot dokázal rozvibrovat všechny kameny podsvětí. Symbol bdělosti, síly a neúprosného vědění, že žádný návrat z říše smrti není možný.

Posvátný společník a léčitel

Když se vzduch starověkého Řecka naplnil vůní oliv a moře, pes se stal bytostí světla – tichým léčitelem v chrámech boha Asklépia. Mezi chladnými mramorovými sloupy chodili bílí psi a jejich kroky se ozývaly jako tlumený šepot modlitby. Nemocní natahovali ruce a cítili teplý dech na své kůži, vlhký dotek jazyka, který olizoval ránu.
Věřilo se, že pes dokáže nemoc pohltit – že ji z člověka vytáhne a přetaví v sílu, která znovu rozezní krev. Když pes ulehl vedle nemocného a tiše dýchal, zdálo se, že se jejich srdce sladila v jeden rytmus.

Na severu, v zamlžených krajinách keltských válečníků, měl pes jinou tvář – tvář posla mezi světy. Jeho vytí se rozléhalo noční krajinou jako volání duší, zvuk, z něhož běžel mráz po zádech, a zároveň se v něm skrývala zvláštní útěcha. Když se na obzoru zjevil bílý pes, lidé věděli, že se otevřela brána do jiného světa.

Druidi nosili psí zuby jako amulety – horké od dechu zvířete, nabité odvahou, instinktem, vizí. Věřili, že pes jim dává schopnost vidět skrze mlhu času, že slyší hlas přírody i bohů.

Pes byl pro ně symbolem odvahy, intuice a loajality – spojencem, který cítí tep světa pod tlapami a dokáže člověka provést temnotou k úsvitu.

Pes jako ochránce duše a pravdy

V pověrách z našich končin stál pes na prahu domu jako tichý strážce světla. Jeho oči, lesknoucí se v šeru, prý viděly to, co lidský zrak nedokázal – záblesky duší, stíny bloudících duchů, záchvěvy sil, které vibrovaly mezi světy. Nebyl to jen hlídač majetku, ale bytost, která cítila, když se k prahu domu přiblížilo něco nečistého.

Když pes vyrazil svůj táhlý, pronikavý hlas do noci, lidé zatajili dech. Někdy to bylo varování – zvuk, který rozechvěl krev a přinesl chlad do morku kostí. Jindy to byl zpěv očisty, hlas, který měl zahnat bolest, rozptýlit kletbu a otevřít prostor pro nový dech života.
V kouři ohně, v tichu lesa, při starých pohanských obřadech stáli psi po boku svých pánů. Jejich tlapy se dotýkaly země s posvátnou jistotou, cítící každý závan větru, každé zachvění listu. Byli to živé senzory posvátna – vnímali narušení rovnováhy, záchvěvy energie, které lidský duch jen tušil.

V rituálech se pes stával médiem – bytostí, skrze niž proudily síly, které přesahují slova. Když neklidně vrtěl ocasem nebo zavrčel do prázdna, znamenalo to, že se v prostoru zvedl duch. Když ulehl tiše k ohni, jeho dech se stal rytmem klidu, potvrzením, že svět je opět v souladu.

Symbolika, která přetrvává

Dnes, v časech, kdy oheň nahradil elektrický plamen, a rituály se změnily v tichá hledání duše, si pes uchovává svůj pradávný archetyp.
Zůstává ztělesněním věrnosti, intuice a neviditelného pouta, které propojuje člověka s přírodou. Jeho čich – tisíckrát jemnější než lidský – se stal symbolem vnitřní citlivosti, schopnosti vycítit pravdu dřív, než ji vyslovíme. Jeho věrnost je čistou esencí srdce, nepodmíněnou a nepokřivenou.

A když se noc rozprostře jako černý závoj, jeho vytí rozvibruje ticho. Připomíná dávné časy, kdy lidé seděli u ohně, naslouchali hlasům lesa a věřili, že svět je plný bytostí, které dýchají spolu s nimi. V tom zvuku je melancholie i posvátnost – ozvěna dávného spojení člověka se světem, který nikdy zcela nepochopil, ale stále v něm žije.

Pes – bytost mezi dnem a nocí

Pes je mezní tvor – stojí na hranici hmoty a ducha, těla a snu, člověka a tajemství.
Jeho dech se splývá s rytmem Země, jeho oči se lesknou jako hvězdy, které si pamatují cestu domů.
Když spí u našich nohou, jeho tělo je klidné, ale duše bdí. Stráží víc než dům – hlídá i naše neviditelné prahy, sny, které bloudí nocí, a brány mezi světy, o nichž jsme dávno zapomněli, že existují.

A možná právě proto, když nás pes tiše sleduje svým hlubokým pohledem, máme pocit, že v něm cosi rozumí něčemu, co my sami jsme zapomněli. Že jeho duše ví, odkud přicházíme – a kam se jednou zase vrátíme.

S přáním všeho dobrého Váš Mirek

Foto: Shutterstock, Miroslav Musil

PS: Chcete vědět víc? Zavolejte některé z našich kartářek. Jsou vždy po ruce, stejně tak, jako váš telefon. Rády vám odpoví.

Tradiční věštění na sv. Ondřeje, patrona nevěst

Hm, kdo by nechtěl do detailu vidět předem svůj velký den „D“, tedy svatební…? A vědět, koho si vezme? Možná nejsme už tak naivní jako ...