Cesta ke světlu

Dnešní příběh je jedním z těch příběhů zvláštních, nadpozemských, a tak trochu mystických.

dveře světloByla jsem požádána, abych odvedla duši zemřelého ke světlu. Ale pěkně popořadě. Jednoho jarního dne ke mně do mé pracovny přišla paní Alice. Drobná, starší žena, která mně přišla poprosit o to zda bych se mohla spojit s jejím bývalým manželem a odvedla ho v pořádku na cestu ke světlu. Paní Alice byla s Milošem, bývalým mužem, již řadu let rozvedená, ale přesto na něj vzpomínala s radostí a láskou. Pyšně říkala, že jí dal to nejlepší ze sebe, tři krásné děti. Získal jsem k této drobné ženě velkou úctu a respekt. Muž jí opustil po 17.letech spokojeného manželství a ponechal jí samotnou se třemi tehdy malými dětmi a ona ho přesto nezavrhla a jak jsem tak z jejího povídání cítila vlastně ho ani nikdy nepřestala milovat.

Život bez otce

Její děti jí byly velkou radostí i oporou, ale Miloš byl její první a jediná láska. Bohužel, jak to tak v životě bývá ona zůstala sama a on si našel mladší ženu, která tak trochu stála za rozpad jejich manželství. Nová žena nestrpěla, aby se Miloš stýkal s jejich dětmi a proto nastalo úplné temno. Žádný styk nebyl možný a nakonec se tedy Alice i děti naučily žít bez otce, manžela, Miloše. A přesto byly to právě bývala žena Alice a děti, kteří nad Milošovým odchodem truchli. Pomoc jsem samozřejmě přislíbila, ale sama jsem si nebyla jistá zda se věc podaří, ale mohla jsem být v pohodě, bylo určeno že se dobrá věc podaří. Domluvila jsem si tedy s Alicí schůzku na den pohřbu, abychom společnými silami pomohli Milošově duši odejít. Po krátké meditaci jsem uviděla Miloše, jak pomalu jeho duše stoupá k nebi. Naproti mu šel starší muž. Snad otec či děd a s radostí se s Milošem přivítal.

Zajímavý článek  Potrat: ano či ne?

Umírající muž

Vím, že v době přechodu pro umírajícího přijde jiná duše převtělená do podoby někoho známého, aby odchod byl co nejméně traumatický a nebylo tomu jinak ani v Milošově případu. Pomalu šel po boku staršího muže a na jediný okamžik se otočil. To co jsem spatřila byla snad jen vzpomínka umírajícího muže. Spatřila jsem zelenou louku a na ní sedící mladou ženu, Alici, Okolo ní se batolily tři krásné malé děti, jejich děti. V ten krátký okamžik jsem pochopila, jak hlubokou náklonost choval ke své ženě a že lituje toho, že jí a dětem o tom nikdy nedokázal povědět. V Milošových očích se zaleskly slzy. Byla jsem naprosto dojatá tím co vidím svýma vnitřníma očima .Byl to jen záblesk, ale naplněn láskou. Pak už Milošova duše pokračovala ve stoupání ke světlu, už se neotočil .Mohu tedy s určitostí říci, že odešel, že Milošova duše nezůstala připoutána k zemi.

Alice byla spokojená, o to jí šlo. I když jí Miloš opustil ona mu odpustila a z celého srdce mu přála krásný odchod. Později jsem se dozvěděla, že i dvě ze tří jejich společných dětí se přišlo s otcem rozloučit. Možná to Miloš věděl a proto se otočil, aby je na svém pohřbu ještě naposledy spatřil, protože než se spolu jejich duše sejdou uplyne ještě mnoho vody, vždyť jsou to mladí lidí, ale jednoho se spolu opět setkají, ale to už bude zase jiný příběh.

kartářka Jarka

Kartářka Jarka

A to je konec mého příběhu.

S láskou Vaše Jarka

Příspěvek byl publikován v rubrice Články se štítky , , , , a jeho autorem je Helen Stanku. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: Helen Stanku

Jsem kartářka, která s kartami dospívala. Karty byly vždy mými kamarádkami a také mne štvaly. Hádala jsem se s nimi. Zkoušela jsem je obměkčit a časem jsem pochopila, že musím začít u sebe. Karty reagují na mne, na moje podvědomí a na energie člověka, jemuž vykládám. Tyto energie jsou proměnlivé, jako všechno kolem nás.