sebeklam

Jak získat odvahu vidět svět, a především sebe sama takového jací jsme…? Bez přikrášlení, bez nafouklých dovedností supermana či superženy a s věrohodnou vizáží beze stopy barbínovsko/kenovského komplexu? Kdo jednou propadl sebeklamu, jen těžko z něj hledá cestu ven.

Je totiž výhodný. Staví nás do úžasného jiskřivého světla, kde není vidět křivý nos, poďobaná pleť, odrůstající vlasy…, obrazně řečeno, kde záříme štěstím, krásou a vše umíme zvládnout. Sami sebe se snažíme ošálit… Že jsme šťastní, spokojení, že máme práci snů a partnera, co nás miluje. Proč vlastně nechceme vidět realitu jaká je? Protože často bolí. Chceme lepší vizi, snadnější život bez překážek s hladkým letem i přistáním… Proto klameme sami sebe. Mnohdy dosti věrohodně a celý život.

Obyčejná, nevinná otázka: jak se máš? Může rozpoutat doslova kaskádu slov o tom, jak se máme skvěle, děti rostou a nezlobí, partner se stará pečlivě a milujícně, práce je bezvadná a snadná a peněžní situace vzkvétá… Na světě je prostě báječně. Och, kéž by, pomyslíte si v duchu a trochu tím rozbijete hradby vlastního sebeklamu, že všechno je opravdu tak idylické, jak byste si představovali. Možná v tom tedy nejste až po uši…, jen se občas chcete udělat lepší a rádi tomu v tu chvíli podlehnete.

Ale na světě JE báječně. I bez sebeklamu. Chce to naučit se vnímat krásu a světlo i v naprosté tmě. Když si uvědomíme, že jsme součástí toho všeho. Nedílnou součástí. Že máme nárok na chyby, netradiční řešení, odlišné způsoby, svoje vlastní náhledy, a hlavně svoji vlastní Cestu. Může být prašná, dlážděná, plná květů či s mnoha odbočkami. Ale je naše. A nikdo jí neumetá dopředu, než došlápne naše nožka… Nestavme sebe na piedestal. Máme přednosti, máme chyby, stejně jako ostatní. Jsme ve škole života…

Může být někdy sebeklam prospěšný? Když v něm netrčíme jak v bezedné bažině, může být i prospěšný. Pro poznání, co ano a co ne. Pro následné pochopení toho, že sebeklam nikomu „nevoní“ i po přestříkání luxusním parfémem. Nepřináší nám hodnoty, které potřebujeme.

Proč tedy sami sebe klameme? Ze strachu postavit se čelem překážkám, těžkostem, nepřízni osudu. Čelit výzvám je těžké, máme mnohdy pocit. Proto se snažíme ochránit před utrpením. Důvodem je strach vidět věci reálně. Strach, že nejsme doopravdy dost dobří a že to okolí pozná. Bojíme se odsouzení, posměchu, duchovního lynče, zaškatulkování ostatními nálepkou: nevyhovující. A to pro nás není lákavé. Potřebujeme chránit svou falešnou identitu. Ale ve skutečnosti je to prázdné nic.

Můžeme si vysnít vzdušné zámky, klamat svou mysl, aby chlácholila ego. Které roste v domnění, že je velké a silné. Ano, velké je, ale o síle by se dalo pochybovat. Je falešná jako pětník. Něco námi musí otřást, abychom se vzdali svých sebeklamů, šálení sebe sama na úkor své duše. Která „kroutí hlavou“, co jsme to zase vymysleli. A co nás to bude stát za námahu dát pak vše zase do pořádku… Duše vidí, že jdeme ulehčenou cestou, která nás ale k pokladu nepřivede. A říká si, má to ten člověk zapotřebí???

Třeba taková duchovní pýcha. To je parádní kus sebeklamu o tom, že jsme pokročili do zářných spirituálních výšin a rozumíme, když ne všemu, tak téměř všemu. Nikdo nám nevymluví, že víme… S takovým člověkem je těžká řeč. Ale je lék. Láska. Když dáme druhému najevo, že jej přijímáme takového, jaký skutečně je, bez masek a přetvářky, „přepadlo mě deset lupičů, všechny jsem přemohl“, uleví se mu. Věřte tomu. A nebude mít důvod v sebeklamu pokračovat. Stejně to dělá jen proto, aby navýšil svou hodnotu právě před námi (vašima očima).

Sebeklam je překážkou ve vidění pravdy, překážkou na cestě k pravdě. A kdo chce vidět jasně a zřetelně, ten sebeklam ze svého života vyloučí. Dříve nebo později. Než nám paní Pravda zaťuká na rameno s otázkou, jak dlouho vlastně ještě chceme ztrácet čas…

Pro Kartářky světla Hm

Foto: Shutterstock
PS: Chcete vědět víc? Zavolejte některé z našich kartářek. Jsou vždy pohotově po ruce tak, jako váš telefon a rády vám odpoví.