Podezíraná spolu s ďáblem, sloužící čarodějnicím…. Kočka je největší individualista ze všech zvířat blízkých člověku. I z tohoto důvodu si toho za posledních 6000 let docela dost vytrpěla.

Kočky ve starém Egyptě

Ve starověkém Egyptě nikoho ani nenapadlo kočku (zdomácňovat) zavírat. To že už byla a přitom chránila dům i zásoby před hlodavci jí zajistilo pozici „svatého zvířete“. Věřilo se, že je pomocnicí bohyně Bastet (Bast), která je zobrazována jako kočka nebo žena s kočičí hlavou. Stejně jako ji ztotožňovali s plodností, tak i se štěstím, hojností a radostí. To poslední jí zůstalo dodnes. Při pohledu na bezstarostně dovádějící koťata, roztaje snad i to nejtvrdší srdce. Možná i proto je to jeden z nejprodávanějších motivů na obalech sešitů a dětských notesů.

Zároveň s přestěhováním hlavního města Egypta do Bubastis, se Bastet stává jednou z nejváženějších egyptských božstev. Egypťané věřili, že chrání domovy před démony
a zabití kočky považovali za svatokrádež a trestali smrtí. Řecký historik Herodot psal, že během požáru všichni napřed zachraňovali kočku a teprve potom dobytek. Když kočka zemřela, nabalzamovali ji a pohřbili na kočičím hřbitově. Na znamení smutku si oholili jedno obočí.

Kočky a islám

Ve vážnosti má kočku též islám. Jejich předení je považováno za modlitbu k Alláhu. To díky Muezzi – kočce Mohameda. Prorok ji měl tak rád, že když se jednoho dne chystal k modlitbě a kočka mu spala na rukávu, raději si odtrhl rukáv, aby ji nevzbudil. Ale nejenom kvůli této příhodě Mohameda nazývají „otcem koček“. Muezzi lehávala proroku na kolenou, zatímco on kázal, a pila z rituální misky. Když prorok pokousaný vzteklými psy ležel v jeskyni – blízko smrti, Muezzi mu zachránila život olizováním ran.

Kočky a křesťané

Přátelstvím s kočkou se zaštiťuje též papež Benedikt XVI. Jeho milovaný rezavý polštářový kocourek z německého Penaling je v papežské Biografii Josef Achico. Několik set let zpětně by to bylo nemyslitelné, protože kočku považovali za vtělení ďábla.

Ve Velké Británii a USA přináší smůlu potkání ne černé, nýbrž bílé kočky. Kočka ležící zády ke krbu znamenala mráz, čistící si srst – déšť. Věřilo se, že zavření kočky přinese bouři. Charles Darwin, tvůrce evoluční teorie, vzpomínal, že když se plavil na lodi, která kvůli bouři nemohla vyplout z přístavu, námořníci tvrdili, že to je kvůli kočce uvězněné v podpalubí. Dokonce i dnes se rybáři bojí na moři říci slovo kočka.

Kočky, magie a medicína

Silný svazek s magií a s nadpřirozenými silami částečně přenáší uzdravující moc na kočku. V lidové medicíně se černá kočka objevuje často. Kůže léčila krevní oběh, potírání oka ohonem bylo považováno za lék na ječné zrno, kočičí krev posilovala, sádlo léčilo souchotě, hlava v prášku upravovala zrak a upečení kočky v peci na chleba zaručovalo přežití cholery.

Na Sumatře se tradovalo, že kocour shazoval z mostu duše hříšníků. Japonci a Číňané mu přisuzovali znalost černé magie. V buddhismu a kabale se zase pojil s hříchem. Ve střední Evropě se kočce přisuzovala liščí chytrost. Třeba příjmení německého heretika Ketzera je odvozeno ze slova kočka – „die Katze“.

Kočka a pověry

Kočky ale měly za ušima víc hříchů. Když doma vystavovali mrtvého, kočky drželi daleko, aby nemohly skočit na nebožtíka a tím ohrozit jeho duši. Kromě toho je obviňovali, že kradou lidem štěstí, vynáší tajemství, mají moc uhranout atd. Proto musely dlouhé časy platit za své temné skutky. Za to, že se v ně mohli vtělit démoni a duše hříšníků, byl z koček vymítán ďábel – „kočičí muka“. Nejvíce pověr je svázáno s černou kočkou. Potkat ji znamená smůlu anebo štěstí – záleží na okolnostech. Kočka přicházející k člověku bavícím se na verandě znamená štěstí, kdežto přeběhnoucí přes cestu přináší smůlu (hlavně ráno, nebo večer).

Symboly – zrcadlo

Jen málo předmětů denní potřeby má pro nás takový význam jako právě zrcadlo. Bez něj by totiž lidstvo bylo ještě v temném středověku, neboť bez možnosti podívat se sám sobě do tváře, by naši předkové nemohli „vymyslet“ humanismus ani renesanci.

Význam zrcadla v mytologii

Nemalého významu však zrcadlo nabývá také v mytologii, kde je považováno za tajemný předmět, jenž je nositelem tzv. zvedné magie. Pomocí něj se lidé již po staletí snaží nahlédnout nejen do věcí minulých, ale také budoucích. Již římský filozof Seneca tvrdil, že je zrcadlo vynalezeno proto, aby člověk poznal sám sebe. Tuto svou beze sporu zajímavou a nadčasovou myšlenku zhmotnil v básni z 1001 noci, kdy kníže Zajn Al-Alsnam pomocí zrcadla dovede poznat dívku, neboť odraz nepravé dívky pokrývaly skvrny. Snad v té době se tedy začalo rodit přesvědčení, že odraz je součástí člověka. Než ale člověk uznal zrcadlo za pravdomluvné, jejich výroba přestala být výsadou kovářů, kteří je odlévali z kovu a leštili. 4500 let po jejich vynálezu se pak jejich výroby ujali skláři, kteří pokrývali sklo olovem, což zajistilo vyostření obrazu.

Zrcadla v historii a magii

Zrcadla a magie s nimi spojená se pochopitelně objevují ve všech vyspělých magických kulturách a jejich historie sahá k příběhu mytologické postavy jménem Narcis. Jak již jeho jméno napovídá, neměl rád nikoho, jen sebe. Bohyně Nemesis se tedy rozhodla ho potrestat za to, že neopětoval city nymfy Echó, a místo toho jen celé dny pozoroval svůj odraz ve vodní hladině. Od té doby jsou muži, kteří věnují hodně času úvahám o svém odrazu v zrcadle, podezříváni z přílišné sebelásky. Ženy, které podobně jako zlá macecha Sněhurky hledají v zrcadle potvrzení své krásy, jsou naopak považovány za marnivé.

Zrcadlo, jako brána do budoucnosti

Nyní se však z dob antických pojďme přesunout do současnosti a prozraďme, že právě zrcadla jsou nepostradatelným pomocníkem každé zkušené čarodějky, včetně té naší. V jakých případech po zrcadle a magii sahají? Je třeba si uvědomit, že ve světě magie je zrcadlo vnímáno zejména jako portál spojující světy živých a mrtvých. Důkazem budiž například fakt, že sibiřští šamani hledají v měděných pánvích duše a duchy mrtvých, a také sám řecký filozof Platón tvrdil, že zrcadla mají moc zachytit nejenom věci, ale i duše.

Odhalení budoucnosti pomocí zrcadla

Zrcadlo se ovšem, jak jsme již naznačili, neužívalo jen ke kontaktům se záhrobím. Sloužilo totiž také k odhalování budoucnosti, a to až do doby, než byla k tomuto účelu „vynalezena“ křišťálová koule a němečtí mágové sestavili magické zrcadlo utvořené ze sedmi dílů tří různých zrcadel. Ptáte se, proč využívali právě tři různá zrcadla? První z nich sloužilo k podávání zpráv, druhé poodkrylo informace o zdraví a třetí mělo objasnit věci skryté.

Zrcadla ve středověku a ve starém Římě

Naopak staří Římané si vystačili pouze s ručními zrcátky. Podle řeckého cestovatele Pausania je římští věštci nejprve použili ve vodě a následně je vytáhli, aby se podívali na odraz. Když byl normální, znamenalo to uzdravení. Pokud ovšem odraz ztratil tvar, čekala pacienta rychlá smrt. Ve středověku zvládali osoby předpovídající budoucnost ze zrcadel i jiné věštby. Otáčely například zrcadla ke slunci a potom odečítaly osud z tajemných obrazců světla a stínu na hladkém kovovém povrchu. Nebo nechávaly nevinné děti, aby se podívaly do zrcadla a potom se jich ptaly, co viděly.

K symbolu zrcadla se ovšem váže také celá řada pověr a věříme, že některé z nich znáte i Vy. Ta nejznámější z nich například říká, že když rozbijeme zrcadlo, čeká nás sedm let neštěstí. Tratíme tedy nechtěně kousek sebe, přičemž část naší duše může navždy zůstat uvízlá v jiném světě. Odtud také pochází zvyk zakrývat zrcadla v domě s nebožtíkem, aby duše z těla nevnikla do zrcadla. Kdyby k tomu totiž došlo, může pozůstalé ochránit před neštěstím už jen rozbití zrcadla na kousíčky a jejich následné zakopání.

Fóbie ze zrcadel

Faktem ale také je, že zrcadlo může v mnoha lidech vyvolat i negativní pocity. Některé osoby například trpí ataky hysterie a paniky ze zrcadel. Věda tento stav nazývá spektrofobií a dělí jej na dvě kategorie chorob. První je katotrofobie, kdy se postižení bojí zrcadla. Druhá choroba nese název eisoptrofobie a při ní se dotyčný bojí odrazu. Působení druhé varianty na vlastní kůži zažila nejenom Pamela Anderson, mytologické gorgony (okřídlené šupinaté sestry s hady místo vlasů), ale i legendární bazilišek. Díky zrcadlu se přesvědčili, že jejich vzhled je opravdu sebevražedný (zabíjející).

Uvědomme si tedy, že zrcadlo odráží pravdu, překlenuje ji, mění pravou stranu za levou a jak tvrdí okultisté – koutkem oka v něm vždy zahlédneme zjev. Jen aby se neukázala krvavá Mary.

Chcete i Vy nahlédnout do minulosti či poodkrýt závoj budoucnosti? Pak nezbývá, než oslovit náš tým a společně začít hledat tajemství minulosti anebo budoucnosti. Budeme se těšit na společné setkání.

Slunce je velkou energetickou baterií, bez níž by život na zemi nebyl možný. Není tedy divu, že hřející paprsky mají pozitivní vliv také na naše zdraví a jen málokdo z nás by si bez nich dokázal představit svou existenci. Jenže, co dělat, když jsme již na pokraji sil a sluníčko se schovává za dešťovými mraky? Netřeba zoufat ani propadat chmurám – řešení má jméno helioterapie!

Helioterapie – co si pod tímto názvem vlastně představit?

Je to prosté: jedná se o tzv. léčbu sluncem, která spatřila světlo světa na přelomu 19. a 20. století, tedy v době, kdy o antibioticích neměl nikdo ani potuchu a jen stěží se hledalo něco, co by dokázalo zlikvidovat nakažlivé nemoci. Již v té době ovšem četné výzkumy potvrdily, že pokud pacienty vystavíme kontrolovanému množství slunečních paprsků, jejich zdravotní stav se změní směrem k lepšímu. Helioterapie totiž snižuje krevní tlak, hladinu cholesterolu i cukru v krvi a v neposlední řadě je výborným pomocníkem pro ty, kteří bojují s nedostatkem bílých krvinek. Tím však superlativa spojená s helioterapií stále nekončí. Už v minulých stoletích měla totiž nemalý podíl na léčbě pacientů s dnou, artritidou, akné a dalšími neduhy.

Léčba sluncem – helioterapie

Vzhledem k tomu, že se léčba sluncem osvědčila v mnoha směrech, snad nikoho nepřekvapí, že se francouzský lékař Auguste Rollier chytil své životní příležitosti a do dějin helioterapie se zapsal coby první helioterapeut své doby. Zatímco roku 1903 s hrdostí otevíral svou první kliniku, kde se specializoval na tuto problematiku, na vrcholu své kariéry se mohl chlubit dalšími 35 klinikami sídlícími ve Švýcarsku. Zajímavostí je, že tyto kliniky byly umístěny v nadmořské výšce čítající 1700 metrů. Tato poloha však nebyla v žádném případě náhodná, ba naopak: právě tato nadmořská výška totiž umožňovala zisk většího množství ultrafialových paprsků. Rollier využíval principů helioterapie například při léčbě TBC, křivice anebo neštovic. Přínos tohoto lékaře však spočívá mimo jiné také v tom, že dospěl k závěru, že nejlepších výsledků lze dosáhnout tehdy, kombinujeme-li slunění se správnou stravou.

Kladné účinky slunečních paprsků na lidský organismus však byly potvrzeny také v průběhu dalších let. Příkladem budiž rok 1933, kdy se vědcům podařilo potvrdit pozitivní dopady slunečních paprsků na více než 165 druhů nemocí.

Terapie sluncem

Ačkoliv po smrti Rolliera a po rozkvětu farmacie zaznamenala helioterapie úpadek, v současné době začíná opět svítat na lepší časy. Terapie sluncem se totiž stala opět velmi skloňovanou a znova nabývá na významu. Svůj podíl na tom jistě mají i Američané, kteří tuto metodu hojně využívají, a prohlašují, že sluneční paprsky mohou pomoci při léčbě raných stádií rakoviny plic či autoimunitních onemocnění. Ultrafialové světlo totiž aktivuje hormon solitrol, jenž působí na náš imunitní systém a další centra v našem těle. Spolu s melatoninem a hormonem epifýzy ovlivňuje nejen naši náladu, ale i denní biologické rytmy. Ne nadarmo A. Moritz říká, že jakmile se vystavíme hřejivému sluníčku, napomůžeme nejen našemu fyzickému, ale i psychickému zdraví.

Jak to celé funguje?

Klíčová otázka však zní – jak helioterapie funguje přímo v ezoterice? Zde se věří, že když vystavíme křišťál (umístěný například na parpetu) slunečnímu záření, pojme tuto energii do sebe a následně ji vyzařuje do prostoru, kde je umístěn. Tím navozuje jednak pozitivní atmosféru v domě, ale i příliv energie, který má kladný dopad na náš život. V helioterapii též nabíjíme kameny náležící našemu znamení ve zvěrokruhu a ty potom můžete nosit u sebe. Dodají Vám totiž tolik potřebnou energii, a to obzvlášť v obdobích, kdy pociťujete, že by se Vám takováto pomoc hodila.

Potřebujete-li tedy vlít novou energii do žil i Vašeho život, právě terapie sluncem je tou ideální volbou. Toho jsme si vědomy i my, takže budeme rády, když nás navštívíte a pomocí této unikátní metody dáme Vaší existenci i životu nový příliv energie, který vždy není samozřejmostí a obvykle nám schází v okamžicích, kdy jej nejvíce potřebujeme.

Budeme se těšit na společné setkání.

Dnes se tomu paní Michaela směje, když si vzpomene, jak se chovala poté, co se podruhé vdala. Tehdy totiž dovolila, aby ji ovládla bohyně manželství Héra. Jak se to projevovalo v praxi? Pocit vlastní hodnoty vyvozovala na základě  manželovy spokojenosti. Když jí například pochválil oběd, zaplnil ji pocit štěstí. Ovšem o tom, jaké negativní pocity a výčitky ji zaplavily v opačném případě, snad není třeba hovořit. Ovlivněna Hérou, Michaela celé dny jen vykonávala domácí práce a sama sobě se věnovala teprve až v noci, kdy malovala své první obrazy. Na chování Michaely není na první pohled nic divného, neboť se měníme i v dalších oblastech života, což jistě důvěrně zná mnoho z nás. Stávají se pro nás důležité různé životní role: dcery, matky, manželky, milenky či ženy realizující si kariéru.

Afrodita, žena

Podle americké psychoterapeutky Jean Shinody Bolen rozhodují o tom, jaké jsme, dominující vzorce našeho podvědomí. Carl Gustav Jung je nazývá jako archetypy a podle jeho teorie jsou zvěčněny v mýtech a básních různých kultur. I nyní se tedy potvrzují slova americké psycholožky a filozofky Jean Bollen která ve své knize „The Possible Human“ tvrdí, že: „Mýty jsou něčím, co se nikdy neuskutečnilo, ale děje se to neustále“.

Mýty ovšem ovlivnily také zjištění celé řady dalších myslitelů, psychologů i psychiatrů. Jako příklad uveďme, že spojení mýtů s pozorováním ženských postojů dopomohlo profesorce klinické psychiatrie na Kalifornské univerzitě, J. S. Bolen, vytříbit sedm archetypů, jenž dle jejího mínění nejlépe vystihuje ženskou psychiku. K vytvoření své teorie si dopomohla sedmi nejcharakterističtějšími řeckými bohyněmi, neboť s obyvatelkami Olympu nás spojuje více, než bychom kdy pomyslely.

Z maminky bohyně

Ať už si to, milé dámy, totiž připustíme či nikoliv, bohyně žijí a jsou ukryty v každé z nás. Nezáleží přitom na tom, jsou-li uvnitř nás aktivní či spící. Všechny totiž mají společné to, že pocházejí z jednoho velkého zdroje – Velké Bohyně – naší Pramatky. Bohyně, jež jsou stejně jako my ženy z masa a kostí, se mezi sebou různily. S ohledem na psychické predispozice tedy vytřídila Bolen tři typy Bohyní:

Bohyně otevřené světu a nastavené na úspěch nebo vnitřní rozvoj. Patří k nim chladná, soběstačná a realizující se Artemida, profesionální a praktická Athena a radost uvnitř sebe samé hledající Hestie.

Rozdělení bohyň

Archetypy tradičních ženských rolí dcery, manželky a matky. Patří sem zejména bohyně Persefona, Héra a Demeter. Zatímco Persefona si nedokáže představit život, když není na nikom závislá, pro Héru je nejdůležitější mít partnera a pro Demeter naopak starat se o někoho. Na neúspěchy tyto bohyně ve své parketě reagují zlostí, závistí či depresí.

Afrodita je kategorií sama pro sebe, neboť vlastní magickou moc, jíž Bolen nazvala alchymií. Jen ona umí spustit proces vlastní přeměny, díky čemuž ožil Pygmalionův výtvor. Afrodita zosobňuje tvůrčí stranu lásky a slučuje v sobě všechny vlastnosti Bohyní. Nikdy ale netrpí ve vztazích s muži, neboť nemá potřebu budování stálých svazků. Nejdůležitější jsou pro ni emoce.

Vždy je možnost volby

Trápíte se? Nemůžete se s něčím vyrovnat? Pak si představte, že sedíte u jednoho stolu s Bohyněmi a slyšíte, co k Vám promlouvají. Každá z nich používá jiné argumenty, neboť mezi sebou válčí o dominanci. Před Vámi však stojí nelehký úkol – rozhodnout se, která z nich je Vaší spřízněnou duší. Nezbývá tedy, než přivolat jednu z nich a druhou nechat ustoupit. Jakmile si uvědomíte, která Bohyně ve Vás převládá, lépe porozumíte sama sobě a následně tak ovládnete nejen sebe, ale i svůj život. A to je přeci to, po čem každá z nás touží, nemyslíte? Promlouvání s Bohyněmi není žádná velká magie. Přijměte tedy skutečnost, že v každé z nás je kousek Afrodity a začněte podle toho žít svůj život. Uvidíte, že bude najednou krásnější a jednodušší.

Už to tedy za toto sebepoznání rozhodně stojí, co říkáte?

Chcete se o Bohyních, které v každé z nás dřímají dozvědět více? Neostýchejte se k nám zavolat. Zajímá vás, co vás čeká a na co je dobré se připravit? Tarotové karty, numerologie či výklad snů, pomůžeme vám zodpovědět vaše otázky pomocí těchto spolehlivých metod.