Jednoho dne jsem vedl rozhovor s člověkem, který se tak zahloubal do svých pochyb, že mu každá další volba připadala jako krok do mlhy. Chodil kolem svých rozhodnutí jako pes kolem horké kaše a stále se ptal: „Je to ono?“ Nuže, kdo z nás by někdy nešel s podobnou otázkou v hlavě. I když poslechneme hlas srdce, i když máme za to, že kráčíme správným směrem, přesto se ozve: „A co když ne?“
Zastavme se. Tichounce, skoro bez hnutí. Zadržme dech jako v kostele nebo v lese po dešti – a podívejme se, co všechno nám může napovědět, že snad opravdu jdeme svou správnou cestou.
Radost, která nehlučí
Když člověk něco dělá a při tom se mu – bez důvodu, bez vnější příčiny – zvedne koutek úst do úsměvu, není to náhoda. To není ani povinnost, ani slušnost. To je radost. Není křiklavá, neskáče, netleská. Je tichá jako světlo lampy za oknem. Ale hřeje.
Vnitřní kompas, který neukazuje sever
Někdy člověk neví, kam přesně jde. Ale ví, že jde. A že to má směr. Možná se cesta kroutí, možná bolí nohy – ale tušíme, že za zatáčkou je výhled. A to stačí, abychom pokračovali.
Slova, která padnou jako dlaň na rameno
Jsou chvíle, kdy někdo řekne: „Dobrý to je.“ A i když to není žádná fanfára, cítíme, že nás to podepřelo. Někdy to může být jen pohled, někdy obyčejné „děkuji“. Člověk pak ví, že nejde sám. A že to, co dělá, má cenu i pro někoho jiného.
Když člověk roste bez řečí
Možná to nepoznáme hned. Ale najednou víme něco, co jsme včera nevěděli. Něco jsme zvládli. Něco nás posunulo. A to „něco“ má v sobě zvláštní klidnou jiskru. Je to růst – tichý, přirozený, jako když strom přibere letokruh.
Překážky, které nejsou konec
Občas přijdou dny, kdy je člověk promočený až na kost – obrazně i doslova. Ale právě tehdy, když vstane, otře si kolena a jde dál, začne chápat, že to nebyl pád, ale zkouška. A že to, co bolí, někdy i učí.
Hlas, který nikdo neslyší – kromě nás
Někdy prostě víme. Nevíme proč, nevíme odkud, ale víme. Je to jakési vnitřní „ano“, které nemá argumenty, ale má váhu. Takový tichý souhlas duše. Možná mu říkáme intuice. A měli bychom ho brát vážně.
Svět, který má zase barvy
Najednou si všimneme, že ráno není jen šedé, ale má odstíny. Že lidé kolem jsou nějak milejší – nebo spíš, že my je vidíme jinak. Že každodenní chvíle mají chuť. To nejsou drobnosti – to je znamení života.
Klid, který nemluví, ale ví
Ačkoliv kolem zuří shon, reklamy křičí a kalendář je plný, v nás je zvláštní ticho. Jako když člověk usedne u krbu a ví, že na chvíli může prostě být. Tenhle klid není z vnějšku – ten je zevnitř. A bývá to dobré znamení.
Když se naše světlo dotkne druhých
Jsou chvíle, kdy někdo přijde a řekne: „Díky tobě jsem se odvážil.“ Člověk se zarazí, trochu zčervená a pak jen tiše poděkuje. Tehdy pochopí, že jeho vlastní cesta není jen jeho. A že světlo, které nosí, může být lucerničkou i pro jiné.
Oheň, který nezhasne
A nakonec – možná je to nejjistější znamení – že se nevzdáváme. Ne z tvrdohlavosti, ale proto, že něco v nás stále hoří. Jiskra, která nepohasne ani ve tmě. A člověk ví, že dokud ten oheň hoří, dokud ho nese v sobě, nemůže zabloudit úplně.
S přáním všeho dobrého na Vaší správné cestě Váš Mirek.
Pro Kartářky světla Mirek
Foto: Shutterstock
PS: Chcete vědět víc? Zavolejte některé z našich kartářek. Jsou vždy po ruce, stejně tak, jako váš telefon. Rády vám odpoví.
Víte, na co je dobrý lapač snů? Vyrobte si svůj vlastní!
Čaj růženínu – rituál pro uzdravení srdce
Rituál s botou – Amulet ochrany domova
Partnerský horoskop: Kozoroh. Která znamení se k němu nejvíce hodí?
Magická slova, která překračují čas
KDY BYCHOM MĚLI NASLOUCHAT SVÉMU VNITŘNÍMU HLASU?
Víkendový horoskop: Venuše ve Střelci je krásná a život jí baví
Je vaše láska karmická?
Magie švestek a granátových jablek: ovoce s dávnými příběhy a symbolikou
