Stalo se to v den, kdy mu zemřel otec.

 Zazvonil telefon a slova o náhlé nečekané smrti manželova otce nás všechny hořce šokovala. Tohle jsme slyšet nechtěli.
Manžel, cítil velkou bolest a konsternován, okamžitě sebral klíče od auta a ve velkém rozrušení ujížděl domů, protože se chtěl se svým otcem rozloučit a alespoň jej vidět  ještě předtím, než jeho tělo odvezou.

 Rozrušením nevnímal, že jede velkou rychlostí. Přibližně v polovině cesty začalo auto vydávat zvuk alarmu, který při běžném provozu za jízdy vydávat nemá. 

Zastavil tedy a pokoušel se alarm vypnout, ale vůbec mu to nešlo. Přirozeně znervózněl ještě více, jelikož se bál, že to nestihne včas. Čím byl vzteklejší, tím hůř se mu dařilo alarm vypnout.

Najednou si uvědomil, že vnímá, jakoby mu otec našeptával : “Nejezdi tak rychle!” 

Tento zvláštní pocit varování ho přiměl se zklidnit i ubrat plyn a díky tomu se mu konečně podařilo vypnout i alarm.

Zbytek cesty jel už pomaleji. Když dojížděl před dům rodičů, alarm se znovu spustil. Když vešel dovnitř,  bohužel otce už nezastihl.
Ačkoliv je to k neuvěření, víckrát se nám to u auta  nestalo.

Celá naše rodina je přesvědčena, že manželův otec tímto varováním předešel velkému neštěstí, ne-li tragédii. To, že alarm začal před domem znovu troubit, bereme jako otcovo poděkování za to, že manžel poslechl jeho hlas, dojel tak v pořádku a zároveň jako jeho poslední rozloučení.
Tímto krátkým příběhem z mého života chci předeslat, že pokud jsou v rodině ve vztazích mezi sebou  silná pouta, pak ta pouta  nekončí smrtí, ale pokračují i nadále z onoho světa.

Já věřím, že ti, které jsme milovali a kteří museli náš svět opustit, jsou našimi Anděly strážnými.

Pokud se vám někdy něco podobného  přihodí , berte to jako varování ze záhrobí od někoho, komu na vás moc záleželo a záleží  nadále, ovšem  teď už z jiné dimenze.

Ne nadarmo vzniklo úsloví – “Láska až za hrob.”

Zase někdy příště u setkání s tajemnem…
Vaše kartářka,
Magda