Mezi nebem a zemí: Prstýnek s kamenem lásky

Publikováno 16.4.2024 | Autor: Helen Stanku

Kartářka Anička nám vypráví další ze svých příběhů. Tentokráte o tom, jak se jí spnil sen i předtucha.

Dnes jsem si vzpomněla na takový hodně zvláštní příběh, který se mi stal před více než dvaceti lety.

Od svého tehdy nastávajícího muže jsem dostala zásnubní prstýnek s rubínem a malinkými briliantky. Měla jsem z něj neskutečnou radost, tak jako každá žena, která dostane zásnubní prsten. Stále jsem se na něj dívala, dokonce i v noci. Rubín je kámen lásky, tak o to víc mně blažil ten pocit, že jsem ho dostala jako zásnubní.

Žili jsme spolu a vychovávali syna a těšili se na svatbu, kterou budeme mít až dostojíme svým pracovním závazkům. Byli jsme moc spojená rodinka a měli jsme se rádi. Život mi připadal tehdy jako nějaký romantický film a jelikož jsem pár lekcí od života dříve už dostala, stále jsem se bála říct si nahlas, že jsem vlastně konečně šťastná. Vždy, když mně tahle myšlenka napadla, rychle jsem ji zahnala, abych si to štěstí nezakřikla.

Tak jsme spolu byli už dva roky a čekala nás oslava Silvestra. Byli jsme tehdy v Holandsku, krásná zem, kterou dodnes miluji. Den před Silvestrem hodně pršelo, a přes noc začalo mrznout. Byla to zvláštní noc a to nejen kvůli nevyzpytatelnosti počasí, které šlo z extrému do extrému. Oslava Silvestra proběhla v pohodě a my jsme hned po půlnoci odešli domů, uložili se ke spánku a pamatuji si přesně, že jsem ještě před spaním zjistila, že jsem zapomněla ten prstýnek na umyvadle, tak jsem se pro něj vrátila do koupelny, nasadila si ho na ruku, takže vím, že byl v pořádku.

Byla to první lednová noc v novém roce a mě se zdál velmi zvláštní sen, který mám dodnes před očima. Zdálo se mi, že mi vypadl rubín z mého prstenu a vždy, když jsem ho chtěla zvednout, jako by poskočil o kousek dál, znovu jsem se pro něj sehnula a poskočil ještě dál a dál,,,,, a tak jsem ho vlastně v tom snu nedohonila, až mi odskákal z dohledu a zmizel.

Vzbudila jsem se zpocená, vynervovaná a ubrečená, rychle jsem si sáhla na ruku, prsten jsem měla. Bože, jak se mi tenkrát ulevilo. Ráno jsme vstali a při ranní hygieně mi bylo něco divné, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Patřím totiž k lidem, kteří bez ranní kávy nefungují, Takže jsem uvařila kávu pro nás dva a dítěti snídani. Popíjeli jsme si to ranní kafíčko a najednou na mně podívá a říká mi: “ Kde máš kámen z toho prstýnku?“ Do mě jako když střelí, až jsem trochu vylila, položila hrnek, kouknu na ruku a kámen nikde! Okamžitě jsme začali všechno prohledávat, celou postel jsme obrátili vzhůru nohama, všechno jsme rozebrali, prohledali. Myslela jsem, že dostanu infarkt. Najednou jsme dostali nápad a všechno jsme vyluxovali, že pak ten kámen najdeme určitě v sáčku ve vysavači.

Jenomže jsme nenašli nic. Prostě kámen zmizel a dodnes mi není jasné kam. Byla jsem z toho úplně na dně, protože jsem pověrčivá, ale jemu jsem to neřekla. Zkrátka rubín, kámen lásky, zmizel nadobro. Dlouho jsem z toho byla moc smutná a partner mi říkal, ať si z toho nic nedělám, že mi to dá opravit. Jenomže já věděla přesně, že tohle už nikdy opravit nepůjde, strašně moc jsem se bála toho, že s tím rubínem, odskáče a zmizí i naše láska.

A měla jsem pravdu, ke svatbě nedošlo z pracovního vytížení otce tehdy mých už dvou dětí. Moje intuice ale funguje jako anténa. Kdyby mi tisíc lidí říkalo, že to tak nebude, já vím, že bude. A bylo. Láska člověka, který mi ten prsten daroval, se pomalu, ale jistě začala ztrácet a uskakovat jako ten kámen v mém snu, až se ztratila v nedohlednu. Připravil si úplně chladnokrevně scénář k dramatu, který se zanedlouho odehrál. Bylo to dokonale promyšlené divadlo, což jsem bohužel pochopila až zpětně.

Naše starší dítko šlo do první třídy, takže já odjela domů zařídit nástup do školy. Musela jsem vyřídit individuální výuku pomocí internetu, s paní učitelkou na online kameře. Vše se povedlo bez problémů, jelikož můj syn se učil už od čtyř let a neměl nikdy žádné problémy ve škole. Šlo mu to tak nějak samo, Vše šlo jako po másle a my se s dětmi těšili už za tátou domů. Jelikož má tatínek narozeniny v září, vzali jsme s dětmi telefon a společně jsme mu popřáli a zazpívali k narozeninám. Zároveň jsme mu s radostí oznámili, že je nám po něm už smutno a že se brzy vrátíme za ním, protože se nám povedlo vyřídit vše potřebné. Chvíli bylo v telefonu ticho, a po malé pauze se ozvalo: „Já si nejsem jistý, jestli chci, abyste se vrátili „………

Moje první reakce byla, že jsem si myslela, že jsem se snad dovolala někomu jinému, ale hlas z druhé strany mně ubezpečil, že jsem se dovolala správně. A tak mi vysvětlil, že zjistil, že rodinný život není pro něj to pravé, že potřebuje prostor pro seberealizaci, že takovýto život je ubíjející stereotyp, který ho nenaplňuje. Že nebylo pro něj jednoduché to říct, ale ať se nezlobím, že už nechce abychom se vrátili…V ten moment se mi zhroutil můj dosavadní svět jako domeček z karet. Okamžitě se mi vybavil sen, ve kterém se ztratil rubín z mého zásnubního prstenu…

Trvalo mi sedm let, než jsem pochopila, že někde mezi nebem a zemí máme napsáno v knize osudu role, které jsou nám připraveny, ať se nám to líbí nebo ne. Všechny těžké životní lekce, které nám osud připravil, jsou nám buď testem nebo trestem. Závěrem chci říct, že život nám někdy naloží hodně velká břemena, aby nás vyzkoušel, kolik jsme schopni unést. Srazí nás leckdy na kolena proto, abychom tam našli to, co bychom ve stoje nikdy neviděli. Těžko se to chápe v průběhu dění takových událostí, ale zpětně to dává smysl, i když to dost bolí. Jenomže pokud člověk má postoupit v duchovním životě o stupínek výše, pak to v některých případech jinak než přes bolest nejde…

PS: Rubín už v ničem nemám a ani nechci, pro jistotu,,, A jemu jsem už dávno odpustila, protože zloba duši moc tíží. Tak přeji všem jen krásné sny a krásné dny se sluncem v duši.