Ať chceme nebo ne, vše je pomíjivé. Vše kolem nás, i my samotní jednou zanikneme a zase se zrodíme. Pro někoho signál prožít každičký den na maximum, pro někoho důvod ke chmurám, pro někoho pobídka za krátký časový úsek tohoto života pochopit co nejvíce o tomto světě i celém Vesmíru kolem… O podstatě našeho bytí. O sobě samém.
Proto neztrácejme čas, dokud je čas…
Miminko se narodí, všude kupa veselí a od té chvíle jen stárne (a slušelo by se říct moudří svými zkušenostmi). A všichni kolem něj též. Jak s oblibou lidé říkají, v tomto je život spravedlivý, naděluje chudým i bohatým stejně. Týká se to nás všech, bez výjimky. Tedy snad jen by pomohlo dát se hibernovat, jak to vídáme v sci-fi filmech. Hrdina procitne po několika desítkách či stovkách let mladý jako býval a nestačí se divit…
Co nás tato pomíjivost učí?
Nefixovat se na nic. Nefixovat se na představy, jaký by měl být život, jaký by měl být ideální partner, jaká by měla být ideální práce, dům, auto…, na nic hmotného ba ani na nic nehmotného. Uvědomění pomíjivosti nás učí žít každičký den našeho života, jako by byl naším posledním.
Se vším všudy. Apropo, bývá vcelku podnětná psychologicko filozofická otázka, která nemá samozřejmě žádnou „správnou“ odpověď, jen odpověď v tu chvíli upřímnou a jdoucí ze srdce: jak byste trávili dnešní den, pokud by měl být vaším posledním…?
V tu chvíli člověk začne přemítat, jak by s touto informací naložil. Není to snadné. Mnozí se ani neumí do této situace plně vžít. Je to pořád „jen jako“. Hra na to, co bude, kdyby. Je tolik možností… Zkuste to. Přesto, že myšlenky utíkají, mění se a nikdo vám finální odpověď „neschválí“… Tedy: Co byste dělali…?
Sněhuláci
Je to jako vytvořit dětem pod okny sněhuláka… Dát mu na hlavu děravý hrnec, místo nosu mrkev a knoflíky z uhlíků. Bude stát pár dní, týdnů (?), děti budou radostí výskat a tancovat kolem a pak začne nezadržitelný úpadek. Jednoho dne vykouknete ven a místo krásného symbolu zimy najdete rozteklé nic s hrncem, mrkví a uhlíky na hromádce. Nezbude vám než počkat, až bude možné postavit sněhuláka jiného.
Koloběh života, lidí, zvířátek, bytostí, věcí, myšlenek… pokračuje nezadržitelně dál a dál, ať chceme nebo ne.
Pomíjivost jako součást naší cesty
Rodíme se, žijeme a umíráme a zase se vracíme zpět, ovšem v jiné formě a s jiným posláním. Pomíjivost je součástí naší cesty, počítá se s ní. Kdyby bylo vše trvalé, jak bychom mohli vlastně pokračovat, vyvíjet se, navazovat na své pokroky či opravovat své pády…?
Dost možná je i samotný Vesmír pomíjivý, z těch samých důvodů a my se jednoho krásného dne všichni shledáme ve zcela jiné dimenzi a časoprostoru. Nebudeme si pamatovat, že existovala nějaká krásná modrá planeta, na které jsme si chtěli vytvořit pomyslný ráj, ani to, že se nám to možná nakonec ani tak moc nepodařilo.
Proto pokračujeme jinde a jinak, opět pro nás z čistého bodu nula, přestože za sebou máme už dlouhou cestu. Nebo se nám to nakonec podařilo? To zatím nevíme. A tak to možná má být…
„Každé loučení má v sobě nádech dalšího shledání…“
Pro Kartářky světla Hm
Foto: Shutterstock
PS: Chcete vědět víc? Zavolejte některé z našich kartářek. Jsou vždy pohotově po ruce tak, jako váš telefon a rády vám odpoví.
Znáte tajemství magie vody?
Andělský horoskop od 19. 7. do 20. 8.
Jak spolu souvisí kartářka, výklad karet, sex a duchovní rozvoj?
Víkendový horoskop: Venuše s Lunou posílí blízkost
Tajemství symbolů znamení zvěrokruhu: Víte, co skutečně znamená ten váš?
Vaše aura jedním slovem podle znamení zvěrokruhu
Runa Ansuz a volání předků
Kouzelný šálek čaje
OSUDOVÝ VZTAH
