Mezi vánočními svátky bylo mrazivé ráno. Šla jsem zachumlaná v kabátě podél malého rybníčku plného schoulených kachen. Na lavičce seděla stařenka oblečená jen v zástěře a na nohou bačkory.

Bylo to divné, tak jsem ji oslovila cože tam dělá v takové zimě. Paní byla uplakaná, drkotala zubama, že nemohla ani mluvit.

Nabídla jsem jí, že ji doprovodím domů, jestli ví, kde bydlí. Ona nechtěla, že prý žádný domov nemá.

Takto jsem ji tam nemohla nechat!

Vyptávala jsem se dál, jestli můžu někomu zavolat, aby pro ni přišel. Opět odpověděla, že nikoho nemá, že se o ni nikdo nezajímá a že se jí nechce žít. Před Štědrým dnem jí zemřel manžel, žili spolu 54 let. Bylo mi jí hrozně líto, navíc mi už byla zima.

Navrhla jsem jí, že mi to může všechno vypovědět naproti v pekárně u čaje, dala se přemluvit.

Bylo vidět, že tohle potřebovala, podělit se o svoji bolest.

Měla dceru, ta je před rokem přesvědčila, aby jí dali s manželem přepsat chatu a domek, co kdyby se s nimi něco stalo, pak by byly potíže a musela by platit mnoho peněz.

Komu by měli věřit víc, než svému dítěti, když měli jenom ji. Ani je ve snu nenapadlo, že se může stát něco špatného.

Před týdnem přišla dcera s tím, že maminka se musí vystěhovat, ať jde do starobince, že má na dům kupce. Proto prý sedí u vody a sbírá odvahu ukončit život.

Poseděla jsem s ní skoro 2 hodiny, vyprávěla o svém muži, o tom jak podporovali dceru na studiích.

Zdála se mi klidnější. Rozloučila jsem se s ní s tím, že se opět sejdeme v pekárně na čaj.
Na domluvenou schůzku nepřišla. Ptala jsem se prodavačky, jestli o ní něco neví – věděla, stařenka prý zemřela.

Je mi smutno z toho, jak se může dítě zachovat ke svým rodičům, jaké hyeny žijí mezi námi.

kartářka Božena