Je stále na stráži. U mnohých z nás. I když by měl spát tvrdým spánkem…, alespoň v momentu, kdy ho nevoláte k plné polní. Ale vy ho bohužel voláte – nevědomky a často. Co má tedy s vámi dělat?! Přikluše na první dobrou…
Všichni jsme si svým vlastním a největším nepřítelem. Že to tak není? Znáte ten někdy slabý, někdy silný, ale neodbytný hlásek v hlavě? Nemyslím ten, co vás nabádá k nepěkným věcem, to bychom zabrousili do naprosto jiných vod. Ale ten, co vám říká: nejsi dost dobrá, dobrý, měla bys zhubnout, nevypadáš nic moc…, stejně tě nevezmou, nikam to nedotáhneš.
Sebekritika je moc fajn, abychom neulítávali to hvězdných výšin a nemysleli si, že jsme bez chyby, ale na druhou stranu, pokud se náš kritický hlásek či hlas ozývá často a bez skrupulí, a ještě při tom dupe nožkou v rozhořčení, není to nejlepším vkladem pro život. Udolá v nás zdravé sebevědomí a nadhled nad tím, co v životě děláme, čím se zabýváme. Zadupe nás do země. Nenechá nás růst ani přirozeně být. Je jako tvrdohlavé, svéhlavé dítě, které vždy chce mít vrch. A má…, nebudeme si nic nalhávat.
Kde jsou kořeny negativního smýšlení o nás samých? Zpravidla v dětství… Časem se rozrostou do nevídané košatosti. Jsou to tzv. umlčovaná JÁ… Museli jsme je odložit, vypnout, umlčet, protože nám rodiče či jiná autorita silně naznačili, že nejsou vhodná…, či na nás dokonce křikli: „To se nedělá…!“, „Stejně to nedokážeš!“. Časté je rodičovské „neumíš zpívat“ pronesené směrem k malému školáčkovi. A problém je na světě. Od té chvíle ani nepípne a při hodině zpěvu se schovává do zadních řad, jen aby zpívat nemusel, a to mu vydrží do dospělosti, někdy celičký život. Z výroků kritického rodiče si bereme zpravidla to nejhorší, a tak vskočí do naší hlavy stejná pochybovačnost, jakou nám rodiče předali. Ale oni za to snad ani nemohou. Převzali tuto nešťastnou štafetu bez přemýšlení zase od svých rodičů. Vymaňme se z kruhu.
Zkusme to jinak. Udělejte se svého „protivníka“, vnitřního kritika, přítele na život a smrt. Udělejte si z něj spojence. Rádce. Nechtějte jej nadobro umlčet, ale transformujte váš vzájemný vztah do jiných levlů, jiných výšin i hloubek. Vnitřní kritik se posune do role moudrého rádce, když si nebudeme zcela jisti tím, co děláme. Nebo nás zachrání od totálního propadu kamsi… Dejme mu tedy poradní hlas s tím, že rozhodnutí a zvážení pro a proti je zcela na nás. Uvidíte, že bude protestovat jen zpočátku. Kdo by nechtěl být tím, k jehož náhledu se přihlíží? I když jen přihlíží…
Věta: mám co si zasloužím. Jak ji vnímáte? Je dvojsečná. Z jedné strany se dá brát jako vyjádření toho, že vždy dostaneme to, co je pro nás nejlepší, pro nejvyšší dobro, pro náš postup na duchovním poli, tedy není to nutně myšleno v negativní slova smyslu. Prostě jde o naše dobro a máme ty nejlepší možné podmínky, i když se nám to na první pohled třeba nezdá. A na druhou stranu je to vyjádření právě toho vnitřního kritika, který vystrkuje růžky a snaží se nás přesvědčit o tom, že jsme k ničemu, tedy. že jsme zase a opět něco zpackali… Zajímavé, že? K čemu se kloníte vy?
Dlouhá léta jsme byli zvyknutí na toho svého vnitřního kritika, který nám přistřihával křídla. Spřátelme se a vyčleňme mu jeho specifický prostor, místo pro poradní hlas v našem životě, nikoli výsadu právoplatného rozhodování místo nás. Ponechme si svobodnou vůli rozhodovat se tak, jak to cítíme z hloubky své duše. A už si to nenechme znovu vzít…
Pro Kartářky světla Hm
Foto: Shutterstock
PS: Chcete vědět víc? Zavolejte některé z našich kartářek. Jsou vždy pohodlně po ruce tak, jako váš telefon a rády vám odpoví.
Omlazovací rituály
Den upálení Mistra Jana Husa
Zamilovanost ochrání před nemocemi
Horoskop na červenec 2016
Moc svatojánských bylin
Karmický kanál – červenec, srpen
Představujeme: Kartářka Marie
Představujeme: Kartářka Jarka
K zamyšlení, proč se nám věci dějí tak, jak se dějí…
- Postrč ji, říkám, postrč ji trochu!
- Vždyť ty schody jsou strašlivě příkré, upadne a přizabije ...
