„Myslím to s tebou dobře“, tuto de facto nesmyslnou větu jako tečku za delším či kratším monologem plným rad zřejmě znáte. Od své matky, tety, babičky… Ach. Tolik dobře míněných doporučení! Nevyžádaných. Ale dozajista pro vaše „dobro“… STOP
Máte-li nutkání poradit své dceři, kamarádce, kolegyni, někomu z přátel, nejdříve se zajímejte o to, zda radu dotyčný či dotyčná CHCE. Jestli pátrá po tom, zda existuje řešení, zda pátrá po někom, kdo je schopný dobře poradit a má zkušenosti, ze kterých lze čerpat. Jestliže ne, nechce, nehledá…, dejte zpátečku. A to hned.
Vím, je tak lákavé spustit kaskádu slov, které máte pocit, že v dané situaci pomohou. Úplně vidíte, jak kdysi to či ono pomohlo ze složitostí a naivity vám. Jak usnadníte někomu život. Ale zadržte. Vám to pomohlo. Každý je ale jedinečný, na své cestě, kde řešení nejsou stálou konstantou. Žádají si tutéž jedinečnost, ne opisování stejného jako ve škole. Tutéž nálepku nelze použít vícekrát. Jen jednou. Proto každá rada, kterou vypustíte z úst, je vaše vlastní zkušenost nebo zkušenosti lidí kolem vás. A to vůbec neznamená, že jsou tím nejlepším pro někoho dalšího. Každý musí udělat tu svou vlastní, dokonce i přes bum-bác…
Radu, pomoc… musí druzí hledat, toužit po ní, být naladění a připravení ji přijmout. Jinak ztrácí smysl. Uši se musí otevřít, být ochotny naslouchat, jinak slyšet stejně nebudou.
Proč vlastně na nevyžádanou radu reagujeme jako vzteklý pes? Jsme tím stavěni do pozice neschopného poradit sám sobě, neschopného porozumět, udělat… Bereme to, jako by ten druhý dával sám sebe do role moudrého rádce, nadřazeného, dominující ho, kritizujícího, bez špetky úcty a důvěry v nás…, což je ve velké většině mylný dojem, samozřejmě. Zpravidla ostatní chtějí skutečně poradit a přispět se svou troškou do mlýna, v tom pozitivním slova smyslu. Ale my to v tu chvíli neslyšíme, všechno v nás se bouří. Vyzkoušejte si to někdy… Reagujeme jako rozzuřený býk na červený praporek. Zbytečně.
Co s tím?
Všichni chceme svobodu. A nevyžádanými radami ostatních jako bychom svou svobodu ztráceli. Tím, že nám někdo říká, co bychom měli. Je tam citelná pachuť rozkazu: udělej to takto a takto. Děláš to špatně… Ale my si to musíme a potřebujeme prožít na vlastní kůži, ne čerpat zkušenosti druhých, tím ještě nikdo nikdy nevyrost a nepoučil se. Podvědomě to cítíme.
Co kdybychom ale udělali jeden krok vzad? Co by se vlastně stalo? Zkuste někdy udržet své emoce na uzdě, bez negativní a vzteklé reakce a za nevyžádanou radu poděkujte. Poděkujte? Ano, slyšíte dobře. Nenechte toho vzteklého raráška v sobě, kříčícího: jsem přece svobodný, přestaň mi říkat, co mám dělat!!! v pohodě spát. A s klidem Angličana za radu poděkujte. Kdoví, třeba nakonec bude skutečně potřebná a dobrá… Dá to fušku, ale je to jedna ze zkoušek moudrosti. Máte na to?
Udrželi jste si svou autonomii i přes to, že vám někdo chca nechca poradil? Samozřejmě to jde, neklesáte tím na dno lidské společnosti, ani se tím nepodřizujete dané osobně. Vždycky totiž můžete poradit zase vy jí… A bude vyrovnáno. Jen to neberte pomstychtivě, to je pak o něčem úplně jiném…
Obecně vzato, je dobré dávat rady jen v tom případě, pokud jste o to požádáni. Jakožto moudřejší, chytřejší a zkušenější v dané oblasti. A ten, kdo se odhodlal poprosit o radu, by měl být za toto odhodlání oceněn vstřícností. Nestává se to zas tak často. A je to rozhodně napřažená ruka ke smíru a přátelství…
Pro Kartářky světla Hm
Foto: Shutterstock
PS: Chcete vědět víc? Zavolejte některé z našich kartářek. Jsou vždy pohotově po ruce tak, jako váš telefon a rády vám odpoví.
Karta týdne 23.2.-1.3. je Král disků. Umí šťastné náhody
Zpověď milenky aneb Když je muž trofej
PES v roce Ohnivého Koně: Konečně se budete cítit jako šéf
Týdenní horoskop 23.2.-1.3. Merkur v konjunkci s Venuší přeje citům a empatii
Odpustit není lehké, ale ne nemožné. Opravdu bychom měli odpouštět?
Láska nebo iluze?
Andělský horoskop 19.2.-18.3.
Horoskop na rok 2026 pro Raky
Víkendový horoskop: Saturn s Neptunem propojí vize
Disky v tarotu: karty země, práce a hojnosti
