Můj fialový sen

Do kostela zajdu, když mám potřebu se zklidnit a napojit na něco tam nahoře.

Věřím totiž, že všechno má svůj řád, že něco nad námi to tu řídit a kontrolovat musí. Jestli je to Bůh, nějaké přírodní zákony, vesmír, nebo cokoli. Prostě věřím v nějakou vyšší moc, která je silnější, než my lidé.

Mám úctu k těm, kdo v něco věří. Ti, kteří jsou bez víry, bez pokory a bez řádu, většinou právě těmi, kteří okolo sebe šíří negativní energie a ostatní se v jejich přítomnosti necítí dobře.

Kostely

Pár kostelů je pro mne zvláště významných. Občas do nich chodím poděkovat a poprosit. Obvykle jsou mé prosby vyslyšeny. Je to třeba Kostel Panny Marie vítězné, kterému se říká i Pražské Jezulátko na Malé Straně v Praze. Jezdí sem lidé z celého světa, zvlášť když potřebují pomoci s problémy, které se týkají rodiny. Pak také kostel Svatého Josefa na Novém městě v Praze neboli “ u Tadeáška “ , či kostel Petra a Pavla na Vyšehradě …

Takže ano, já jsem věřící. Ale tak nějak jinak. Věřím v Boha, svého, kterému se svěřuji a nepotřebuji k tomu církev a její prostředníky. Nevím, jestli je to správně nebo ne, ale mně to tak vyhovuje.

Zvyky

Určité zvyky dodržuji, modlím se, to ano, ale kostely jsou pro mne víc, než jen božím chrámem. Je to i historie a tradice, kterou nám tu naši předci zanechali. To má možná větší a hlubší význam, než přísná církevní pravidla, která dodržují ortodoxně věřící.

V době, kdy ještě žil papež Jan Pavel II, jsem měla k církvi daleko silnější vztah. Právě díky tomuto moudrému pánovi, byl mi prostě lidsky blízký a brala jsem ho jako svého duchovního učitele. Určitě jsem nebyla jediná. Jan Pavel ll byl velmi oblíbený po celém světě.

Když zemřel, bylo mi to opravdu velmi, velmi líto, a hluboce mně to zasáhlo. Ani nevím proč tak moc. Nikdy jsem se s ním osobně nesetkala a dodnes si to neumím pořádně vysvětlit. Ke sluhům božím mám totiž jisté výhrady.

Jeho pohřeb jsem sledovala v televizi tehdy celý a bylo mi z toho velice smutno. V ten den jsem měla velmi zvláštní sen, který mám živě před očima dodnes. Zdálo se mi, jak ležím v bílé posteli uprostřed vatikánského náměstí, uprostřed davu lidí, který tam bývá třeba při velikonočním požehnání Orbi et Urbi (to znamená „městu a světu“).

Fialové světlo

Ležím a hledím do nebe a najednou se z nebe snáší fialový pruh světla, jako když si představíte jednobarevnou, fialovou duhu, která sestupuje z oblak do čela mé bílé postele, vstupuje do mé hlavy. Myslím, že to byl vzkaz od právě zesnulého papeže. Dodnes přesně nevím jaký, ale začínám tušit.

Byl to zvláštní a velmi příjemný pocit, který slovy ani popsat dost dobře nejde. Jak tak ve snu ležím a koukám na ten pruh světla, vidím krásně modré nebe s obláčky a vidím, jak se z těch obláčků začínají tvořit písmena. Ty mi běží před očima tak, jako moderátorům text při čtení zpráv.

Vstanu tedy a čtu onen varovný text pro davy lidí, co jsou na náměstí. Nevím přesně, co bylo psáno, jen vím, že to je varování pro lidstvo. Po chvíli čtení zjišťuji, že mně nikdo z toho davu neslyší. Křičím tedy čím dál víc nahlas a čtu znovu a znovu. Nikdo mně neposlouchal, nikdo se na mně ani nepodíval, zkrátka jako bych byla neviditelná. Lidé se bavili a smáli, nikdo nic nevnímal. Jen já si vykřičela hlas tak, že jsem nemohla ani promluvit.

Bylo mi velmi smutno, že jsem lidem nedokázala pomoct, že jsem nedokázala předat poselství a moje snaha přišla vniveč.

Dál nevím co se dělo, protože zbytek toho snu si už nepamatuji.

Za těch pár let, co tu už papež Jan Pavel II. není, jsem si na ten sen často vzpomněla a přemýšlela co mi to vlastně vzkázal. Vím, že mi něco předal právě tou fialovou barvou.

Nové bydlení

Po nějaké době jsem se přestěhovala a zařizovala jsem si nově svůj pokojík. Takovou malinkou ložnici, která je útěkem z tohoto světa do mé soukromé říše snů. Musím předeslat, že fialovou barvu mám sice ráda, ale ne jako dekorativní barvu do bytu, to by se mi nelíbilo.

Plánovala jsem do nového pokojíku béžovo-bílou kombinaci, ale vše dopadlo jinak. Nedokážu vysvětlit proč, ale stalo se něco, čemu sama pořádně nerozumím. Prostě jsem se z ničeho nic rozhodla, že svůj pokoj udělám v barvě fialovo-bílé.

Tak jsem prostě koupila fialovou a bílou, vytvořila tři odstíny a navzdory všem předchozím plánům, jsem si vymalovala pokoj v odstínech fialových. Dokončila jsem práci, uklidila a první den jsem ležela ve své bílé posteli.

V té chvíli jsem si uvědomila, že jsem tohle už někde viděla nebo zažila. Koukala jsem do stropu a v tom okamžiku si vzpomněla na „vatikánský“ sen.

Přemýšlela jsem, proč jsem vlastně náhle změnila plán. Nevím proč, jen vím, že se mi spalo se mi jako v nebi. Došlo mi, že fialová barva, kterou bych si nikdy jindy nedala ani na zeď ani jinam, mně nesmírně uklidňuje, pomáhá mi. V mém hnízdečku je mi moc dobře.

Rituál před spaním

Mám takový rituál. Denně před spaním děkuji tam nahoru. S pokorou a vděkem za vše co mám. Co je mi umožněno a dovoleno, čím jsem obklopena, a hlavně za moje děti a jejich zdraví, protože to není samozřejmost. Hlavně se modlím, aby byly šťastné.

Děkuji i za to čím jsem musela projít, protože i to bylo nutné, abych dnes mohla zažívat a vidět to, co vidím dnes. Můj život nebyl vždycky procházka růžovým sadem a já jsem nyní vděčná za každý nový den.

Další co jsem pochopila je to varování lidstvu. Stačí se podívat kolem sebe, co se děje. Téměř všechno je dnes založeno na lži a manipulaci s lidmi.

Jsou to stále ještě davy, které nevidí, neslyší, nechápou. A dlouho ještě slyšet nebudou, protože prostě nechtějí. Takže nemá smysl o tom mluvit, dokud se lidé neprobudí a nevrátí se zpět ke svému intuitivnímu vnímání.

Transformace sice pomalu probíhá, ale jen u malého množství lidí. I to je potěšující. Někteří se začínají budit a věřit své intuici, instinktům a ne jen tomu, co nabízí náš „digitální“ svět.

Věřím, že…

Věřím, že tam nahoře jsou Andělé a pomáhají nám.

Věřím, že jsou tam i naši blízcí, kteří se odebrali už do jiných dimenzí, a že se jednou s nimi setkáme.

Věřím, že spousta z nás má tady na zemi úkol ke splnění, pro který byli předem vybráni.

Věřím na sílu myšlenky a slova, která je tady na zemi silou největší, protože u ní všechno začíná i končí. Mír i války, lásky i nenávist. Slovo je zhmotněná myšlenka, která vyřčením získává sílu.

Však i bible nám říká, že na počátku všeho bylo slovo.

Věřím na věci, které fungují, existují, a přesto na ně nejde fyzicky sáhnout. Je to něco jako třeba rádiové vlny, které také nevidíme, a přesto nám rozhlasové přijímače fungují. Platí to například i pro signál wi-fi. Ten také nevidíme.

Nedotkneme se ho, ale poznáme, když nefunguje. V tom případě jsme bez internetu…Stále existují věci, na které lidi “ díky Bohu “ zatím nepřišli a doufám, že ani nepřijdou, aby nezničili na naší planetě už úplně všechno.

Věřím, že láska má největší sílu, že je mocnější, než nenávist a je to také něco, co se nedá uchopit, koupit, k čemu nemůžete nikoho donutit. Prosbou ani hrozbou. I když budete miliardář, věřte, že si nikde nekoupíte půl kila lásky. Láska totiž buď je, nebo není, je to něco, co je nám dáno shůry, a je to tak moc dobře

Věřím, že každý z nás má určité schopnosti, které mu byly předem dány, jen musí pochopit jak, a kdy je začít v sobě probudit a rozvíjet. Je třeba hledat, toužit, pátrat, ptát se. Ono si nás to samo najde, když opravdu chceme, hlavně se nevzdávat.

Fialový sen

Díky tomu „Fialovému“ snu, který jsem pochopila jako směr, kudy se ubírat, se do mých životních cest připletli lidé, kteří mi pomáhají tyto schopnosti víc rozvíjet a pracovat s nimi. Protože já chci lidem pomáhat.

Vždy, když něco moc chcete, přejete si to, a pokud tam nahoře je vám dovoleno toho dosáhnout, tak věřte, že se celý vesmír spojí, aby vám v tom pomohl!

Jen pozor, lásky se to netýká, ta buď je, nebo není. Protože láska není věc, je to požehnání. Nedá se ani přičarovat, ani odčarovat. Pokud vás šípem „Amorek “ zasáhne cit tam je a bude. Nikdo z nás neví, proč se zamiloval, proč se to děje. Láska se vysvětlit nedá, buď je, nebo není.

Pokud vás ale jeho šíp jen škrábne, zůstane po něm pouze jizva.

Moc bych přála všem bytostem, aby byly šťastny, i když vím, že je to neuskutečnitelné.

Člověk v tomto životě za všechno platí a musí si projít i nepříjemným, aby byla na světě rovnováha.

Jedno bez druhého nemůže být, to jsou přírodní zákony.

Na závěr mám vzkaz pro všechny, kterým se zdál podobný sen, vymykající se běžnému chápání. Je to poselství z vyšších sfér, ukazatel toho, čím se máme zabývat a za čím máme jít …

Ať se Vám všem dobře daří a vaše se sny plní … kartářka Anička