Pro cikány bylo zlé znamení houkání sovy- symbolu zemřelých. Předpovídalo něčí smrt. Stejně neblahý význam však měl i krkavec sedící na střeše domu, nebo odfrkávání koně. Netopýr pro změnu přinášel štěstí a příchod hojnosti.
Cikánská tábořiště, plná barev a hlasité hudby bývala kdysi v každém koutu. Orientální krása, kultura a jinakost, jejich styl života a nespoutanost vzbuzovala strach, ale i zvědavost. Málokdo dokázal tak přesně předpovědět věci budoucí, jako cikánské vědmy, oblečené v sedmivrstvenné pestrobarevné sukně. Kde čerpaly svoji tajemnou znalost, už dnes nikdo neví, ale přesnost jejich věšteb byla neobyčejná.
Těžko lze znát všechna tajemství tohoto národa, ale i dnes se vyplatí slyšet poselství jejich tradic a toho, co z toho nás může na něco upozornit. Nemálo znalců romské kultury se i dnes shodne na tom, že romské pověry jsou platné i dnes, účinkují až doposud.
K čemu slouží cikánské amulety ?
Romské amulety se ještě i dnes někde těší nemalé oblibě. Jejich tvorba se váže se starými tradicemi. Tyto amulety mají nejenom pomáhat při magických rituálech, ale také chránit před neštěstím, nemocemi a v neposlední řadě i před falešnými obviněními.
Těmito amulety většinou bývají malé předměty, nejčastěji figurky. Také je nazývají bengíčky, čili ďáblíčky. Bývaly často vytvářeny z vosku a dřívek. Vědmy do nich přidávaly i vlasy člověka, pro něhož byly vytvářeny. Ze slepičího peří jim umně jim vytvářely i ocásky. Romové však sami pro sebe využívali takovéto talismánky zřídka. Nejčastěji je vytvářejí na zakázku za peníze.
Když cikánka vycítila, že na hospodářství, či dům byla hozena kletba nebo uhranutí a krávy nedojily a dobytek, neprospíval a hynul, obvykle požádala hospodyni o vajíčko, obešla s ním všechny kouty a rozbila jej. Měla takto zrušit uhranutí a zajistit domu zdraví, hojnost a požehnání. V Rusku se tato tradice dodržuje dodnes.
Čeho se Romové obávali ?
Kromě potkání zrzavého člověka bylo špatným znamením pro Romy i soví houkání – symbolu zemřelých. Považují jej za předzvěst smrti. Stejnou symboliku pro ně nese vytí psa, havran, který sedí na střeše domu, či koňské žraní. Naproti tomu netopýr přináší štěstí a úspěch a věští nadcházející hojné a spokojené období.
Dobré časy pro Cikány věští i nalezení uhynulého a seschlého těla netopýra. Vložili jej do torby, a nosili pro štěstí a hlavně pro přivábení bohatství. Takže nalezeného suchého netopýra někteří nosívali všude s sebou a často si obmotávali netopýřími křídly i bičíky na popohánění koní.
Na zajištění zdraví a ochranu dětem šili malé plátěné sáčky do kterých vkládali kousek železa a mocné ochranné byliny. Amulet věšeli dětem na krk, či vkládali do kolébky. Velmi cenným amuletem byl šátek, kterým se zemřelým vázala brada. Takový šátek chránil majitele před falešnými obviněními a chránil před nebezpečím.
Předzvěstí přílivu peněz byl kůň válející se v trávě
Romové věřili, že zvířata mají svoji duši. Hodně zvířat jim přinášelo štěstí. Třeba taková ještěrka pokud probudila spícího cikána, když se k němu plazil had. Takové zabití ještěrky a stejně tak i ptáka, mělo přinést hrozbu úmrtí dítěte toho, kdo by se toho odvážil. Smůlu přinášelo také zabití hada, před nimiž se ale celé tábořiště chránilo. A jak? Obcházeli jej a dýmili se zapálenými bylinkami, či s
kadidlem. Takto uzavřený magický kruh zároveň chránil své obyvatele i před jinými nezvanými hosty. V cikánském snáři se dočteme o tom, že viděti ve snu hada nosí spory, hádky a problémy. Kdyby snad někdo nedej bože zabil žábu, přivolal tím bouře a vytrvalé deště.
A co se také nemělo, či nesmí, pod hrozbou neštěstí a ztrát?
Pokud někdo zemře, nehodí se hvízdat, ani se prohlížet v zrcadle. Ráno se nemělo vycházet před vůz, či stan nebo dům s prázdným vědrem v ruce. A pokud už to muselo být, raději obcházeli příbytek ze zadu.
Romským dětem se obvykle dávala tři jména, z toho jedno znala pouze matka dítěte. Mělo to tak být na ochranu dítěte před démonickými silami, které, pokud by znaly jméno člověka, mohly ho spoutat, uvalit na něj šílenství, nebo neštěstí různého druhu. S nebožtíky se chodívala rozloučit celá rodina.
Všichni se také kromě rozloučení se s nebožtíkem omluvili i za veškeré hádky a nedorozumění, která mezi nimi kdy odehrála. Kdyby tak neučinili, riskovali by tím, že se duch nebožtíka vrátí a pomstí se jim. Za důležité také považovali nalití vosku do nosu zesnulého. Tím zajišťovali, že do jeho těla nevejde démon a nebude škodit živým.
Jak na uhranutí ?
Uhranutí rozpoznaly cikánky podle toho, že postiženého začala náhle bolet hlava. Postižnému se mělo plivnout nečekaně do tváře tak, aby se lekl. Pokud to nezabralo, používali cikánky ohořelé dřívko, které hodily do vědra s vodou. Když vyplavalo na hladinu, byla to známka toho, že postižený byl uhranut a bylo nutné jednat. Potom stačilo dojít na nejbližší křižovatku, otočit se třikrát doleva, poté požádat o zbavení všeho zlého a hodit hrst soli přes levé rameno, symbolicky oprášit s dupáním nohy, odejít a už se neohlížet.
Co říci na závěr?
Romové byli a někde jsou doposud národem, velmi spjatým s přírodou. V přírodě nejčastěji konali své obřady a magické rituály. Lesy a háje byly pro ně chrámem božím. Možná měli odlišné pojetí světa. Jestli věříme, či nevěříme v jejich poznatky a tradice, vždy je dobré porozumět alespoň střípkům jiné kultury, zvláště potom takové, která do jisté míry jakýmkoliv způsobem ovlivňuje i tu naší.
S láskou vaše Helen Stanku
Mezi vánočními svátky bylo mrazivé ráno. Šla jsem zachumlaná v kabátě podél malého rybníčku plného schoulených kachen. Na lavičce seděla stařenka oblečená jen v zástěře a na nohou bačkory.
