Proč jsou děti 21.století neposedné a jak to souvisí s čísly

Kartářka LucieJak už bylo vypozorováno maminkami malých dětí, jsou noví zrozenci další generace, jednoduše řečeno, neposední.

Proč a proto, těch je hned několik. Každá nová generace je neposednější než předchozí, a ta narozená po roce 2000 ještě více. Dostupné literatury k objasnění  „nových“ dětí je dostatek. Nehodlám opakovat termín už dávno známý, indigové děti, dle barvy jejich aury. Tím standardní mamince, která auru svého dítěte, a nejen jeho, nevidí, nepomohu.

Vezmu to tedy profesně rychle z pohledu numerologa a potom přispěju radou, jako matka stejného „odlitku“ dnešní doby.

Numerologicky je pochopitelné, že děti, jedinci s větším počtem nul, jsou na tom jinak, než „standardi“ obsazeni plnými číslicemi. Je to logické vysvětlení, proto jej uvádím. Každé číslo nese určitou vibraci a tlak na hmotu (nositele) a jeho schopnosti či neschopnosti. Aby to bylo ještě   zamotanější, i absence čísel v datu narození tvoří předpoklady k nastavení charakteru jedince. Nebojte se, nebudu tu kázat o numerologii profesně, jen tím hodlám upozornit na číslo 0, což je specifikum. Novum. Je to číslo možností a nečekaných zvratů energie, která formuje hmotu. To znamená hmotu, která utváří vše na tomto světě, tedy i hmotné tělo, do kterého se náš miláček rodiny narodil.

Lidsky řečeno, děti s nulami v datu zrození jsou neprobádanou oblastí pro maminky, co vychovávají. Jejich chápání je ovlivněno číslem 9 a 1. Začátek, myšlenka a dokonání v reálu. To ale naše děti nemají stejným způsobem.

Co to vlastně tedy znamená pro mámu, většinou uštvanou vibracemi oné 1ičky a 9ítky? 

Uštvanou proto, že tato čísla změnila ženskou úlohu v dějinách lidstva. Kromě matky je hlavně spolupodílníkem na rozpočtu, kariéře a mnohdy jedinou ochranitelkou krbu. To znamená odložit předpojetí toho, co babička a okolí očekává a v dobrém radí. Byť ze zkušeností, které s dobrou vírou předávají, jsou u současných zrozenců mimo reál. Přístup k výchově se mění s každou generací a tato je výsadní. Změní hned 3 generace, které budou následovat. Velmi zásadně.

Zajímavý článek  Jak k nám promlouvá duše

A zase zabředávám touto prognózou dál, než bylo plánováno. Ale tomu se těžko vyhýbá, když je to můj denní chléb. Tak jako alkoholik se nevzdá své skleničky, nemocný se nevzdá svého léku a umírající svého rozhřešení, než odejde z tohoto světa. Nedá mi to nesdělit, co lidi čeká, a nepodpořit touto informací maminky, které by měli pochopit jejich důležitost v roli mámy. Protože rozhodnutí být matkou nové generace nevzniklo touhou po dítěti na tomto světě, ale dávno před narozením oné mamky, která do tohoto úkolu šla vědomě jako duše, ovšem nevědomě jako zrozenec člověka.

Tak, zpátky na Zemi, naši krásnou planetu. Co je tedy úkolem dnešních maminek?

Prvně totéž, s čím přišli naši rodičové. Tedy mít dítě, děti a vychovat je. Složitější už je to, že dnešní maminky rodí „materiál“, se kterým stávající rodina nepomůže. Ano, poradí s přebalováním a zkušenostmi, než se dítě stává osobností. A tento věk se v průběhu roků nečekaně zmenšil. Takže, od puberty, do které se neprojevovalo, a nebral se ohled na malého člověka, jsme se scvrkli z 10 na 6, a pak na 3 roky. Toto se prosím událo pouze ve 12i letech našeho nového věku. Dnes už vám dvouleťáček poví, jak jste mimo. Je to dobře, pokud se chcete vyvíjet s vaším dítětem a ne jen zkostnatěle opakovat výchovu, na kterou jste sami zvyklí.

Rada je totiž jen jedna, ale velmi složitá.

Naučit se chápat emočně a nikoli prakticky. Naše děti s nulami v datu narození jsou totiž novum ve směru emocí, tzn. prožitků, chápání, sdílení strastí a radostí. To, co nám bylo jako dětem vštěpováno – neříkej, nedělej, to se nesmí, to není správné, to je jinak (špatně nebo dobře) –  z pohledu rodičů a společnosti, dnes už neplatí. Proč? Protože naše děti ne že zapomněly žít ve strachu a konvencích.

Zajímavý článek  Stařenka

Naše děti strach a konvence nemají.

A nás učí zpětně pouze prožívat to, co chceme, jestli to chceme, jak se u toho cítíme a neřešit, jestli je to „správně“ nebo se to může a nebo nedej Bože! musí. Proč vaše dítě neposlouchá tzv. starým způsobem? Protože jednoduše nechápe, proč má dělat něco bez emoce, která nedá nic jemu, nedá nic jeho rodičům a ani dalším blízkým lidem. Protože mu prostě nestačí starý zkostnatělý příkaz „to se nedělá“. Ono musí chápat, proč to není správné. A pokud to jako správné necítí, protože to nemá emoční efekt (radost, bolest, víru, nechtění), tak to prostě neudělá. Není to v jeho spektru chápání. Není to o tom, že neposlouchá. Ano, neposlechne, pokud to emočně neobhájíte. A to většinou neumíme, po starém vzoru zkonstatujete, že se to nehodí, nedělá, nechce se to po něm nebo neočekává po nás. Nejhůře pochodíte s odpovědí: „A co by na to řeklo okolí“…babička, táta, sousedé, učitelé….

Ona rada na závěr je pochopitelná.

Ptejte se vašeho malého mimozemšťánka stylem emocí. Aha. Co to je?? Jako nechat ho dělat jak chce? NE!!  Proboha ne, vy jste jako rodič, velitel. Nezaměňujte emoce za otázku, jestli to maláček chce nebo nechce udělat. On to neví a nemůže vědět. Vy ho vedete a vysvětlujete, jak to tady „chodí“. Ale cokoli má udělat, je třeba obhájit emočně… pro koho je to dobré, jemu, členům rodiny, lidem okolo… Tyto děti to opravdu chápou. A vy chápejte jeho, když vám řekne, že se mu to nelíbí. Ale zeptejte se vždy proč se mu to nelíbí, nehodí? Co by s tím chtěl dělat i když neví jak? Protože vy jste rodič, průvodce. Průvodce člena, co přistál z jiné planety. A vciťte se do mimozemšťana, co přiletěl a zůstal vám napospas. To totiž umíme lépe (starat se o klienty, cizince, zdravotně postižené)…to už naše společnost zvládla. A naše miminka a dorost není nic jiného, než výše zmíněné. Takže, když nevím, jak správně pojmout emoční přístup k dítěti, mou poslední radou je: Chovejte se k němu jako k E.T.

Zajímavý článek  Věříte na duchy?

V prvé řadě zjistíte, že nenutíte dítě jíst to, co vám vštěpili a naučili jíst, ale zeptáte se, jestli mu to chutná, nebo co mu chutná?…Neudělali byste to, kdyby přiletěl Marťan a byl hladový? Nezeptali byste se, jestli mu není smutno? Ano, zeptali. Jsme lidé s emocemi. Tak proč tyto emoce nenabídnout vlastnímu druhu? Dětem…

 

Kartářka Lucie

(linka č.2)

Příspěvek byl publikován v rubrice Kartářka Lucie, Kartářka píše a jeho autorem je Helen Stanku. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: Helen Stanku

Jsem kartářka, která s kartami dospívala. Karty byly vždy mými kamarádkami a také mne štvaly. Hádala jsem se s nimi. Zkoušela jsem je obměkčit a časem jsem pochopila, že musím začít u sebe. Karty reagují na mne, na moje podvědomí a na energie člověka, jemuž vykládám. Tyto energie jsou proměnlivé, jako všechno kolem nás.