Život je věčný

Dovolte mi dnes trochu vybočit z mých obvyklých příběhů, ale ráda bych trochu filozofovala. Přivedlo mně k tomu zhlédnutí nádherné série pořadů u vesmíru televize BBC.

život v mořiViděla jsem světy naší sluneční soustavy a byla jsem jimi naprosto fascinované. Kamenný Merkur, Venuši zahalenou do čpavkových mračen, polární čepičky plné vody na Marsu, Saturnovy prstence, Uran valící se po dráze své osy či mraky plující po modré planetě Neptunu. Byla jsem ohromená tím, co lidé dokáží vytvořit. Kam všude už lidé své sondy dokázali poslat. Ale zajímavou se pro mě stala informace o tom, že asi za 4 miliardy let se naše slunce stane rudým obrem a v posledním záchvěvu vypotřebuje energii, která mu již v době jeho zrodu byla určená. Spálí vše co mu bude stát v cestě. Merkur i Venuše přestanou existovat. Na Zemi se začne vypařovat voda, na Marsu budou rozpuštěny polární čepičky. Saturn přijde i své prstence a naopak Uran je získá. A Slunce se nakonec stane bílým trpaslíkem a galaxie, jak jí dnes známe přestane existovat. Zůstane jen černočerná tma.

Nová éra života

A tady mi to milý přátele začalo vrtat hlavou. Kam se mi lidé přestěhujeme. Proč se naše zraky stále upínají k obloze? Proč pátráme neustále po životě ve vesmíru? Ale co když mi jsme ten život ve vesmíru. Vždyť i v egyptských hieroglyfech je zapsáno, že život na této planetě pochází z jedné z hvězd v pásu souhvězdí Orion. Co když mi jsme vlastně mimozemšťané, kteří se museli ze své planety přestěhovat, protože jejich slunce potkalo to, co jednoho dne potká to naše. Ve vesmíru se stále něco rodí a něco jiného zase zaniká. Je to stejné jako na naší planetě. Lidé, rostliny i zvířata se rodí a zase umírají, ale i města se rozvíjejí a zase zanikají. Na naší planetě se střídají roky prosperity a úpadku a stejné je to v našich životech. Doba radosti je střídána dobou smutku, bohatství chudobou, zdraví nemocí, a tak to jde už po mnoho věků. Proč bychom se tedy jednoho krásného dne, až světlo nad našimi hlavami pohasne. nenalodili do kosmických lodí a nezapočali nový život na jiné planetě, podobné té co známe. Možná je to ode mě troufalé takto uvažovat, ale copak i vás pohled na hvězdami posetou noční oblohu nefascinuje. Copak se neříká, že ten kdo sedí na hvězdě vidí až tam odkud přichází splněná přání. Copak vás neuklidní jen pouhý pohled na obzor a nesejme z vás tíhu , kterou cítíte na svých bedrech. Já vždy s radostí pozoruji noční oblohu a pozoruji zda nebude padat hvězda, která splní všechna má přání a vím, že to dělají i mnozí z vás. Proč tedy, Proč nás vesmír tolik zajímá, co nás žene kupředu, mimo naší galaxii. Bylo to snad už také určeno v ten den kdy poprvé vznikl život na naší modré planetě. Kdo ví, kde je pravda .Ale možná, že je opravdu jen tak prostá jak jsem řekla. Někde život zanikl a někde jinde zase zákonitě vznikl a mi jen máme tu ohromnou čest být součástí této události, sice možná nepatrnou, ale ne nevýznamnou a nepodstatnou. Prosím berte prosím můj názor jen jako filozofickou úvahu. Je to jen můj názor. Možná je špatný, ale…?

Kartářka Jarka

Kartářka Jarka

S láskou vaše Kartářka světla Jarka